Dcera Větru //Avengers//

30 - the wall

Focus, the state or quality of having or producing clear visual definition.

---

,,Musíš se soustředit" Opakovala mi po několikáté moje rusovlasá kamarádka. Seděli jsme v zadní části zahrady, slunce mě příjemně hřálo do zad a já se šťastně usmívala, i přes to, že mi to, o co jsme se s Wandou snažily, nešlo.

,,Nevím, jak tou zdí projít" Zakroutila jsem hlavou. Pokoušeli jsme se dostat do mé mysli, ale ta zeď tam zatím nepustila ani mě samotnou, natož Wandu. ,,Nedá se obejít, ani přelétnout"

,,Z čeho je?" Zajímala se čarodějka.

,,Podle toho, jak je tvrdá, tak tipuju vibranium" Zavtipkovala jsem, ale Wanda si držela kamennou tvář.

,,Jestli to nebereš vážně, tak to nemá cenu" Prohlásila a věnovala mi vážný pohled. Pochopila jsem, že bych se měla začít chovat trochu dospěle a rty jsem stáhla do úzké linky.

,,Promiň" Zamumlala jsem a Wanda mi věnovala lehký úsměv, který mě uklidnil. Doopravdy se nezlobila. ,,Jen mi přijde, že to nemá cenu" Povzdechla jsem si.

,,Zkus té zdi naslouchat, může ti říct něco, co nám pomůže" Naprosto ignorovala moje stěžování. Nijak jsem to už neokomentovala a prostě zavřela oči.

Ten známý pocit volnosti a domova mě obklopil, jako hustá mlha. V tunice s brněním jsem se cítila bezpečně a v konečkách prstů mě šimraly bílé pramínky. Pevným krokem jsem se vydala k cihlové zdi a chvíli jsem na ni jen tiše zírala. Nevím, co jsem čekala, jakože k ní přijdu a ona začne mluvit? To asi ne.

Přejela jsem po ní konečky prstů a hned jsem poznala, že ta zeď rozhodně z cihel  nebo z vibrania není. Jen tak vypadá. Byla měkká jako polštář, ale jakmile jsem víc zatlačila, moji hlavu zachvátila šílená bolest. S tichým syknutím jsem ruku rychle stáhla k tělu a pomocí magie jsem se vznesla pár metrů nad pomyslnou zem. Přiložila jsem na ni ruku znova, ale tentokrát jsem netlačila, jen na ní přitiskla dlaň. Chvíli se nic nedělo, ale pak se moje vlasy trochu nadzvedly pod tím náporem energie a moje magie začala proudit skrze skulinky mezi cihlami.

A pak se přede mnou začal tvořit obraz tvaru obdélníku. Viděla jsem sebe, jako malou, někde ve vile v lesích, a i když bych se asi jen tak nepoznala, tak jsem prostě věděla, že to jsem já. Útočila na mě, moje vlastní matka, protože jsem byla silnější, než ona a chtěla mě zabít. Místo toho jsem ale zabila já ji.

Moje srdce se divoce rozbušilo a i přes to, že jsem cítila neuvěřitelnou vinu, jsem věděla, že to je správné. Byla to buď ona nebo já. Můj život, nebo ten její. V mé dětské tváři se promítal vztek a mě se naskytl pohled na celou budovou z venku. Všude kolem byly husté lesy. Mé drobné tělo se vzneslo do vzduchu a jako bych snad mohla ovládat vítr, všude se rozfoukalo a začalo hustě pršet. Moje schopnosti to všechno zničily.

A pak mi to došlo. Aniž bych toužila po tom si prohlédnout další zapomenutou vzpomínku jsem ruku prudce odtrhla a cítila jak mi magie v žilách pulzuje živěji, než kdy dřív. Už jsem přesně věděla, co musím udělat abych tu zeď zbourala. Ve vzduchu jsem couvla o pár metrů dál a natáhla obě ruce přede mě, dlaně rozevřené. Začaly z nich proudit dva jasně bílé paprsky, které se srazily se zdí a postupně se rozlézaly všude kolem. I přes to, že jsem byla ve své vlastní hlavě, začal se zvedat vítr a první kapky prudkého deště mi smáčely tvář a vlasy. Agresivně jsem stiskla čelist, cítila jsem že zeď za chvíli povolí, ale potřebovala jsem víc síly. Potřebovala jsem pomoct. Z prostoru za mnou se vyřítil zelený paprsek, mnohem tlustší než moje dva dohromady a v mžiku prolomil zeď. Prudce jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Na zemi se ale válela zlatá rohatá helma, od které vedly krvavé stopy, někam k místům, kde dříve stávala zeď. Dostala jsem se na zem a helmu sebrala. Vydala jsem se po stopách, které ale končily u propasti, která tu teď byla namísto zdi. Na druhé straně stála shrbená postava, dlouhé havraní vlasy, úzká ramena a jednou rukou si držící bok ze kterého řinčela krev. Nevěděla jsem, kdo to je, co tady dělá a jak se sem dostal.

,,Loki" Vyšlo ze mě jen a pak se mi zatmělo před očima. Nevím, proč jsem to řekla, prostě mi to v tu chvíli přišlo správné. 

---

,,Aletto" Naléhavý hlas Wandy mi zněl v uších jako ozvěna. I přes to, že jsem už nějakou chvíli nebyla ve svém podvědomí, stále jsem cítila zbytky té volnosti, co jsem tam měla, ale ty se vypařily, jakmile jsem otevřela oči. Stále jsme se nacházeli v zahradě, akorát s tím rozdílem, že foukal ledový vítr a hustě pršelo. Všechno se na mě lepilo a nohy jsem měla od bláta, jak jsem seděla na zemi. Naskočila mi husina, když mi došlo co jsem viděla.

,,Ta zeď je pryč, Wando" Oznámila jsem ji bezvýrazně a zvedla se. Kolena se mi klepala, do očí mi spadaly vlasy, které byly bílé a já cítila, že tak to má být. Přesně tak, jako v těch vzpomínkách. ,,Viděla jsem to"

,,Co jsi viděla?" Ozvala se vyděšeně a naléhavě zároveň.

,,Odkud jsem, proč tu jsem a kdo byli mí rodiče"

,,Takže víš, že jsi je..?" Nechala zbytek věty vyznít do vzduchu a já přikývla. Chvíli bylo ticho, než jsem zmateně nakrčila obočí a založila si ruce na prsou. Teď jsem začínala litovat, že jsem se toho nedozvěděla víc, že jsem nevydržela o něco déle. 

,,Jak ty o tom víš?" Zněla jsem podezíravě. Už jsem všech těch lží měla akorát tak dost. Wanda uhnula očima a nejistě přešlápla na místě.

,,Měly bychom jít dovnitř" Poukázala se na zvedající vítr. Já se jen spokojeně pousmála, protože mně to vůbec nevadilo. To já byla ta, co ten vítr řídí. Nebo spíše moje emoce.

,,Jak. o. tom. víš?" Odsekávala jsem jednotlivá slova od sebe a dala důraz na to, aby Wanda slyšela ten vztek, co jsem v sobě měla.

,,Víme o tom všichni" Ozval se Steve za mnou a já se otočila. Stáli tam všichni a všichni se tvářili, jakoby šli na pohřeb. ,,Víme toho mnohem víc-" Začal, ale Tony ho rázně přerušil.

,,Steve! Nemůžeš to na ní jen tak vybalit" Rozhodil ruce a zamračil se se tak, až se mu mezi obočím vytvořila hluboká vráska. 

,,Viděla jsem Lokiho" Nevím proč to ze mě najednou vypadlo, prostě se to stalo, měla jsem pocit, jakoby je to mohlo umlčet a ten pocit byl správný. Ztichli a zbledli. ,,Ale nevím kdo to je"