After, in the time following (an event or another period of time).
---
Červenec
A L E T T A:
Sluneční paprsky mě příjemně hřáli do tváře. Ztěžka jsem otevřela oči a ihned je zase musela přivřít, abych neoslepla. Na nemocniční posteli jsem se vytáhla do polo sedu, tak aby mi slunce nesvítilo do tváře a pak se rozhlédla po pokoji. Všechny kytky a čokolády, co mi kdo přinesl zmizeli a já zírala jen na prázdný psací stůl. Do pokoje vešel Tony s velkou taškou v ruce.
,,Dobré ráno, Letty" Pousmál se. Vypadal unaveněji, než kdy dřív, ale stále byl jakýmsi způsobem šťastný. To jsem na něm poznala.
,,Ty jsi mi šahal na čokolády? Víš přece, jak dlouho se těším, až odsud vypadnu a sním si je v klidu doma" Vyhrkla jsem na něj místo pozdravu. Tony se na pár sekund zarazil, pohlédl na prázdný stůl a pak se krátce zasmál. Přešel k mé posteli a tašku mi položil na nohy.
,,Odvezl jsem je domů, ale ty kytky jsem vyhodil" Střelil po mě pohledem, aby se ujistil, že mi to nevadí a když jsem pokrčila rameny na znak, že mi to je jedno, sklopil oči zpět k tašce, ve které se hrabal. ,,Teda až na ty od Steva, aby se náš kapitán necítil zrazený, nebo takový ty kraviny" Povzdechl si a z tašky vytáhl kupičku oblečení, kterou po mě následně hodil. ,,Padej se převlíknout, ať odsud můžeme vypadnout" Zašklebil se na mě.
Překvapeně jsem vykulila oči, ale nic nenamítala. Nečekala jsem, že mě pustí tak brzy, ne že bych tady snad chtěla zůstávat déle. Tonyho domácí nemocnice byla jednoznačně lepší, než tahle veřejná. I když, byla vůbec veřejná? Nikdy jsem tu moc lidí nepotkávala a navštěvoval mě tu jen Tony, Steve a občasně doktor Banner, aby zhodnotil můj stav. Ale jinak se to tu dalo. Měla jsem tu mobil, přístup k internetu, jídlo a když jsem se nudila, byla tu menší knihovna, nebo pastelky a několik papírů.
Když jsem se vrátila, v pokoji už nikdo nebyl. Vzala jsem tašku a přešla s ní ke skříni, ze které jsem začala vytahovat oblečení a strkat ho do tašky. Všechno to tak hnusně smrdělo dezinfekcí, že to stejně vyhodím, nebo daruji nějakému chudobinci.
Někdo otevřel dveře a vešel dovnitř. Počítala jsem, že je to Tony, tak jsem se ani neotáčela a možná proto jsem se tak lekla, když se kolem mého pasu obmotaly dvě svalnaté paže a zezadu se na mě natisklo pevné tělo.
,,Ahoj" Promluvil Steve do mých vlasů. Jemně jsem se usmála a v jeho náručí se otočila. Přála jsem se cítí víc šťastná z jeho přítomnosti, ale jednoduše to nešlo. Nedělala jsem si s tím hlavu a připsala jsem to k mé unavenosti.
,,Ahoj zlato" Zaklonila jsem trochu hlavu, aby jsem mu viděla do očí. Steve byl o dost vyšší, než já. Svoje ruce jsem spojila za jeho krkem a natáhla se na špičky. Naše rty od sebe byly jen pár milimetrů, když se otevřeli dveře a dovnitř vešel Tony s rozrušeným výrazem na tváři.
,,Žádná líbačka děcka, jedem domů" Vyhrkl a popadl moji tašku. Rychlým krokem vyšel na chodbu a Steve ho vyprovodil nechápavým pohledem.
,,Tony si prostě umí vybrat tu pravou chvíli" Zamumlal Steve naštvaně, ale pak se uvolněně usmál a vzal mě kolem pasu. Bok po boku jsme se vydali pryč z místa, kde jsem byla nucena strávit poslední dva týdny mého života. Chodby se zdály tiché a téměř liduprázdné. Až v přízemí jsme potkali uklízečku a jednoho doktora u automatu s kávou.
,,Slečno Starková!" Ozval se hlas recepční, když jsem prošli kolem. Steve mě pustil a já se o pár kroků vrátila, abych tu postarší dámu skrze skleněné okénka dobře viděla. Nevypadla zrovna dvakrát sympaticky, ale tvářila se mile. Nebo se o to alespoň pokoušela.
,,Ano?" Nadzvedla jsem obočí. Recepční se na mě nejistě usmála a poté vytáhla balík. Pečlivě zabalený, ovázaný světle růžovou stuhou s mašličkou navrchu.
,,Mohla by jste tohle předat panu Starkovi, tedy Tonymu" Zachichotala se jako nějaká trapná školačka. ,,Dovolil mi mu tykat" Její úsměv se pomalu, ale jistě stával úchylným. Žena, co by mohla být má babička, očividně jela po mém bratrovi.
,,Promiňte ale nemysl-" Začala jsem pobaveně, ale ta žena mě přerušila. Nyní se ji na tváři rýsoval vražedný výraz, jak rychle díky mě dokázala změnit náladu.
,,Vy" ukázala na mně prstem ,,mě vůbec nezajímáte, prostě mu to předejte" Její pohled byl najednou přísný a obličej stáhla do podivně strašidelné grimasy.
,,A vy" Mírně jsem se k ní naklonila, aby mě lépe slyšela, i když to mělo díky sklu mezi námi nulový účinek. ,,si naserte" Mrkla jsem nad ní, a aniž bych čekala na její odpověď, vydala jsem se opět k východu, u kterého stál Steve s nesouhlasným výrazem ve tváři.
,,Letty, tohle nebylo moc hezké" Okomentoval to a stále se na mě mračil. Jen jsem kolem něj prošla a předpokládala, že půjde za mnou, ale když stále zůstával na místě, otočila jsem se na něj.
,,Ale Stevie" Povzdechla jsem. ,,Na mě přeci není nic, co by nebylo hezké" Mrkla jsem na něj a zase se rozešla směrem k autu. Aletta Starková je zpátky.
---
Když jsme všichni seděli v Tonyho sporťáku, opřela jsem si hlavu o okénko a upřela svůj pohled ven. Všude byly pole, lesy, nebo jen zarostlé a prázdné pozemky. Jeli jsme po nějaké staré silnici, ale stále se zdála docela udržovaná. ,,Kde to vlastně jsme?" Odlepila jsem se od okénka a pohodlněji se usadila v luxusních sedačkách. Tony mi věnoval rychlý pohled ve zpětném zrcátku a pak svou pozornost opět přesunul na vozovku.
,,Kousek za New Yorkem" Zařadil vyšší rychlost a Steve mi věnoval starostlivý pohled. Jakoby se bál, že mi to snad může ublížit.
,,Co je?" Zasmála jsem se nad jeho výrazem. Pramen neposedných vlasů, co mi spadly do tváře, jsem si zahrnula za ucho.
,,Nebyla jsi na tom moc dobře, každá, byť maličká změna ti může ublížit" Chvíli se na mě ještě upřeně díval, a když jsem se pod jeho pohledem začala červenat, s malým úsměvem se otočil zpátky. I přes to, že jsme spolu prý docela dlouho, stále nejsem na tu pozornost zvyklá. Moc si toho z dřívějška nepamatuji.
,,Jo a Tony, ta babička na recepci tě chtěla sbalit" Uchechtla jsem se při vzpomínce na tu starou rašpli.
,,Já vím, uháněla mě už předtím. Babizna jedna" Odfrkl si. Najeli jsme na dálnici a já začala poznávat hlavní budovy NY. Steve si ho přeměřil nesouhlasným pohledem, ale nic neříkal. Nakonec si jen povzdechl a stočil pohled k okénku. Nechala jsem se unášet sladkým tichem, které v autě panovalo. Pomalu, ale jistě, mě to ukolébávalo ke spánku.
---
Všechny kdo tu jsou stále se mnou a pozorují Alettin příběh, srdečně vítám u další kapitoly ❤ Máme tu již šťastnou Letty a doufám, že vás tahle kapitola nezanechala zmatené, v 22. kapitole se to vše objasní. Bude flashback, jak se to vlastně všechno odehrálo, a protože já sama jsem se v tom začínala ztrácet, vytvořila jsem si časovou linii a občas si tam tak spíš sama pro sebe napíši, jaký měsíc se to odehrávalo. K boji na Orielu došlo v březnu a tahle kapitola se odehrávala v červenci. 😅 No jasně a teď si říkáte, že asi neumím počítat, když to má být o dva měsíce později 😁 Samozřejmě vím, že mezitím uběhly 4 měsíce, ale podle Tonyho by Letty zbytečně vyděsilo, kdyby zjistila že spala 4 měsíce, a tak ji nechali ve vědomí, že měsíc spala a druhý měsíc si ji tam nechali na pozorování. 💖 Snad vám to dává smysl 🎉Jo a pro všechny, kdo doufá že Aletta nakonec skončí s Lokim, nezoufejte ti dva spolu ještě rozhodně neskončili, ale nyní ho tu holt bude chvilku zastupovat náš Kapitán Rogers 😊
Nezapomeňte dnešní kapitolu ohodnotit v komentářích nebo hvězdičkou 💕👍
YOU ARE READING
Dcera Větru //Avengers//
Fanfiction,,Loki" Oslovila ho tiše a naposledy spojila jejich rty v dlouhém procítěném polibku. Nezlobila se, ač si uvědomovala, že jeho slova byla poněkud sobecká, vystihl realitu. Nevěšel ji bulíky na nos. A to víc ho milovala, když zjišťovala, že on je pře...
