Do posledního dechu ✓

7. Ticho před bouří

Šlehl po ní pohledem. „Co?“ zavrčel netrpělivě. Rozhodně neměli čas na rozdávání, každá minuta je drahá.

Čarodějka pokrčila rameny. „Neměl ses od koho naučit být slušný. Lucius s Narcissou slušností zrovna nepřekypují,“ odpověděla a Blaise nepatrně strnul a vyjeveně se na ni podíval, zatímco Dracova tvář zkameněla.

„Neopovažuj se mluvit o mé matce!“ procedil skrz zaťaté zuby a Hermiona se trochu podivovala nad tónem jeho hlasu. „Nesaháš jí ani po kotníky, Grangerová! Nevíš, jaká je, neznáš ji!“

Hermiona se slabě zamračila. Ne, opravdu ji nezná, ale nemohla by říct, že by se Narcissa Malfoyová prezentovala zrovna slušně, takže...

„Ne, to neznám, ale z toho, co jsem měla možnost vypozorovat-“

„Jsi prolezlá předsudky!“ vyjel na ni Draco a nenechal ji domluvit. Zatím ji však pořád ještě držel za zápěstí, což bylo trochu zvláštní.

Pozvedla obočí. „Prosím?!“ Skoro vypískla. „Já?! Nemluvíš náhodou o sobě, Malfoyi?! To ty a tvoje rodina jste skrz na skrz prožraní předsudky vůči čarodějům mudlovského původu, ne já!“

„A ty ne?“ odvětil s povrchním úsměvem. „Slyšíš příjmení Malfoy a hned nasadíš svůj opovržlivý úšklebek, nebo ne? Ty, slavný posera Potter, který se mimochodem pořád někde schovává a nechává za sebe bojovat druhé, a ten rezavý pitomec Weasley, který mu dělá podržtašku. Všichni jste stejní!“

Hermiona se zasmála. Krátce a neupřímně. „Co bys čekal?!“ pronesla výsměšně. „Nikdo z té vaší čistokrevné rodiny nám nedal důvod k tomu, abychom vámi neopovrhovali,“ řekla chladně a v něm se vařila krev. „Jste jen loutkami té zrůdy, líbáte mu nohy a děláte všechno, co po vás chce! Jste ubozí!“

„Zavři klapačku!“ zařval na ni a ona sebou trhla. A nebo s ní možná trhl on, neboť ji stále ještě držel.

„Šlápla jsem do vosího hnízda, což?“ zamumlala tiše a spíš sama pro sebe, ale jelikož Draco stál těsně vedle ní, pochopitelně její poznámku slyšel.

Odfrkl si. „Ne,“ odvětil už zase ledově klidným hlasem. Co se týče nálady, očividně se u něj měnila jako hlídky u brány Malfoy Manoru. „Ale dej si pozor na jazyk, Grangerová. Mohla bys doplatit na to, co vypustíš z té své nevymáchané pusy,“ poradil jí a ona vzdorovitě zvedla bradu.

„Nebojím se tě, Malfoyi,“ odsekla. A bylo to odseknutí vesměs upřímné. Měla z něj strach a i respekt, ale v závěru se ho vlastně nebála. Kdyby jí chtěl nějak ublížit, už by to udělal. Příležitostí měl více než dost.

Usmál se. „Ale měla bys,“ odvětil a ona v hloubi duše věděla, že je to pravda.

„O tom, co bych měla nebo ne, nerozhoduješ ty,“ pokračovala ve slovní přestřelce.

„Momentálně ano.“

„To si myslíš ty.“

„Nemyslím, vím to,“ odsekl.

„Víš hovno, Malfoyi.“

Ušklíbl se. „Vím toho víc, než si myslíš.“

„Tik tak.“ Draco i Hermiona probodli Blaise pohledem. Ten jen pokrčil rameny. „Čas běží, lidi,“ připomněl jim. „Hádat se můžete, až budou naše zadky v bezpečí.“ Ušklíbl se a Draco ohrnul nos. Naposledy probodl Hermionu ostrým pohledem a vzápětí se ozvalo hlasité prásk a všichni tři zmizeli.

Až budou jejich zadky v bezpečí a taky až bude moct odejít do jiné místnosti a nebýt v jejich přítomnosti. Jako vážně, ještě ani nedorazili na místo určení a ti dva jsou už nesnesitelní. Jak s nimi má strávit nějakou dobu v jednom domě?! Skoro uvažoval nad tím, že by vyrazil na Malfoy Manor, povstal před stolovými Smrtijedy a prohlásil, že Voldemort je debil, co si nevidí na špičku nosu - nečekaně - a že je špehem Protivoldemortova odboje. Ne Voldemort, to by bylo divné, kdyby donášel sám na sebe, ale on. Smrt by to byla rychlá. Beztak by ani nestačil mrknout a šest nebo pět Smrtijedů by mu poslalo avadu přímo mezi oči. Takže by vlastně zemřel šestkrát, ale určitě by to bylo lepší, než trávit čas s Malfoyem a Grangerovou.