Do posledního dechu ✓

7. Ticho před bouří

„Zatraceně, kolikátá to už je zastávka?!“ zabrblal Blaise hned po tom, co jeho i Grangerovou Draco po několikáté přemístil na nějaké neznámé místo, kde si chvíli jen tak postáli a zase zmizeli do pryč. Bylo to unavující, vyčerpávající a celkově na hovno.

Blaiseovi se zdálo, že je blonďák docela dost paranoidní, protože momentálně je určitě nikdo nestopuje a co víc, osm zastávek na různých místech bohatě stačí, ne? I kdyby je přece jen někdo sledoval, beztak by ho po třetí zastávce setřásli, neboť by to toho stopaře určitě přestalo bavit.

Jenže Draco je Draco a on za ta léta přátelství poznal, že nemá cenu mu v takových věcech odporovat. Co víc, poznal i to, že má obvykle neohrožený mladý Malfoy strach. Nedivil se mu, kráčet on v jeho botách, bál by se taky. Přece jen... Schovávat členku Zlatého Tria a utéct s ní kamsi do háje je sebevražda. Opravdu. A pokud na to jednoho hnusného dne přijde Bellatrix... No, snad z Draca Malfoye něco zbyde, aby ho mohli aspoň důstojně pochovat v rodinné hrobce. I když... Asi ne. Paní Lestrangeová ho zabije a pak s ním nakrmí vězně ve sklepech Malfoy Manoru. Stoprocentně.

Blonďatý smrtijed spražil chlapce pohledem a vzápětí ohrnul nos, když se mu Hermiona vytrhla ze sevření a odťapkala pár metrů od něj. „K noze, Grangerová!“ přikázal jí a ona ho probodla upřímně nenávistným pohledem.

Členka Protivoldemortova odboje přimhouřila oči a zaskřípala zuby. „Víš, Malfoyi, je ve tvém vlastním zájmu chovat se ke mně slušně, abych s tebou spolupracovala,“ prohlásila a Blaise, který teď znudeně seděl na jednom z kufrů, pozvedl obočí a obdivně svěsil koutky úst.

Draco se však kudrnaté čarodějce vysmál. „Není,“ odsekl. „Pokud nebudeš spolupracovat, přinutím tě,“ řekl sebejistě a Hermiona odolala nutkání prokousnout mu hrdlo. „A navíc je tvůj život v mých rukou. Když budu chtít, můžu tě zabít,“ dodal a Blaise se zamračil, zatímco dívčina tvář zůstávala kamenná. „Teď pojď sem, abychom mohli pokračovat v cestě. Zvedej se, Blaisi.“

„Ano, pane.“ Blaise se po tom, co vstal, přehnaně uklonil tak moc, až se zdálo, že se nosem dotýká země.

Draco ho sjel ho pohledem, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Koneckonců, tady pánem opravdu je. „Jsi hluchá?! Pojď sem.“ Přísně se podíval na čarodějku, která jeho příkazu neuposlechla a dál se vzdorovitým výrazem ve tváři postávala na stejném místě.

Tohle na ní upřímně nesnášel - tu její tvrdohlavost. Copak si ta hlupačka neuvědomuje, že nejsou na nějakém výletě, ale že jim jde doslova o krk?! Teda, o krk jde hlavně jemu a Blaiseovi, s ní mají stoloví Smrtijedi své vlastní plány...

Hermiona přimhouřila oči a pevně semkla čelisti k sobě. Bylo zřetelně poznat, že bojuje s tím, aby na něj nezačala chrlit ne zrovna hezká slova. Její sebeovládání Blaiseovi přišlo docela úctyhodné, neb sám věděl, jak je občas těžké odolat nutkání zakroutit Malfoyovi krkem. Sice jsou nejlepšími přáteli, ale prakticky denně pociťuje touhu šlápnout tomu blonďákovi do toho jeho arogantního úsměvu. Ale na jeho obranu, kdo tu touhu nemá?

„Nezabilo by tě, kdyby ses choval slušně, Malfoyi,“ zavrčela čarodějka, ale vydala se k němu.

Chápala vážnost situace, ale to přece neznamená, že se Malfoy musí chovat jako spratek.

„Právě, že zabilo,“ odsekl smrtijed a automaticky ji chytil za zápěstí stejně jako Blaise, který s sebou ještě tahal kufry.

Hermiona si odfrkla. „Vlastně to chápu,“ pronesla ledabyle v momentě, kdy se je Draco chystal přemístit.