Do posledního dechu ✓

29. Slepě ve tmě

Mohly být tak čtyři hodiny ráno. V ložnici panovala černočerná tma, kterou jen mírně prosvětlovala měsíční záře skrz škvíru mezi závěsy, a celé skrýši jedné skupinky řádu vládlo rozlehlé ticho. Všichni obyvatelé domu pokojně spali, neb většina z nich neměla tušení o Voldemortově geniálním nápadu s propojenými viteály. Všichni až na blonďatého smrtijeda, který své oči slepě upíral do prázdna. Ležel na zádech a z boku se k němu tulila členka Zlatého tria, jejíž hlava mu spočínala na pravém rameni. Objímal ji za pas a sem tam trochu natočil hlavu, aby čarodějku mohl jen lehounce líbnout do vlasů.

Nechtěl, aby se probudila. Kdyby se tak stalo, nedokázal by se držet svého plánu a neodešel by. Neutekl by. Už teď svádí vnitřní boj sám se sebou a i když si původně plánoval, že skrýš opustí o půl čtvrté, stále ještě leží v posteli a není s to se zvednout a tiše se vypařit. Možná ho konečně přemohl strach, který je na místě. Být označen zrádcem, utéct z Voldemortovy armády, pár dní se schovávat a poté si to nakráčet do smrtijedského hlavního štábu je vážně sebevražedný počin, což si velmi dobře uvědomoval. Ačkoliv ale nechtěl o život přijít tak brzo a tak ohavným způsobem, který na něj jistě čeká, věděl, že to, co se chystá udělat, je naprosto správné. Byl přesvědčen o tom, že jednou pro vždy zničit jak Bellu, tak hlavního debila půjde jen tak, že se vrátí zpátky do řad Pána Zla a bude poníženě škemrat o odpuštění.

Hloupá a naivní myšlenka, že mu to projde. Znal Bellatrix příliš důvěrně na to, aby věděl, že ho v tomto okamžiku už nevidí jako svou rodinu, jako svého milovaného synovce, ale jako šmejda, jenž zradil jejího Pána a vlastně i ji, neb Voldemortova ideologie je i ideologií její vlastní. Až se jí dostane do rukou, bude s ním nakládat jako s každým jiným zrádcem, jako s nepřítelem, což je vidina přímo hrůzostrašná, protože Bellatrix Lestrangeové se i smrtijedi nebojí jen tak, pro nic za nic.

Nicméně i přesto, že si myslel, že odejít je jediná správná věc, o svém odchodu váhal. A to jen kvůli Hermioně. Svým způsobem celý život hledal něco pravého v tomhle falešném světě, a když to konečně našel, zničí to a sám se o to připraví. Nikdy to, co ho s tou kudrnatou cácorou pojí, nechtěl ukončit takhle, vlastně to nechtěl ukončit vůbec, ale... Grangerová bude beztak víc v bezpečí, když nebude v jeho společnosti, i když na ni paradoxně ještě někdy během dneška vyšle skupinu stolových smrtijedů, kteří jí a jejím přátelům půjdou po krku. Ale pak, když mu Bella a Voldemort uvěří, už ta holka v bezpečí bude. Kdyby tady zůstal a dál se zbaběle schovával, bylo by jen otázkou času, kdy by udělali nějakou chybu a smrtijedi by je vypátrali. Nikdy by ho nepřestali hledat, nikdy by mu nedali pokoj - ne do doby, dokud budou Bellatrix s Voldemortem žít.

Když mu uvěří... Mnohem reálnější možností je, že se s ním nebudou chtít vůbec bavit a rovnou přejdou k části, kdy jej náležitě potrestají za jeho zradu. Počítal s tím, že došel na konec svého bytí, ale stále doufal v Bellinu lásku k němu, protože ač byl Brumbál starý blázen, v tom, že láska je mocná čarodějka, měl pravdu. Bellatrix mnohokrát ukázala svou slabost k němu, a to i před svými temnými kolegy, takže přese všechny tragické scénáře je docela možné, že ji obměkčí a ona ho ještě jednou, naposledy, zachrání.

Tiše si odfrkl a ušklíbl se nad svou naivitou, kterou vážně neměl v povaze. Podíval se dolů na klidně spící čarodějku a mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska.

Tyhle minuty můžou být těmi posledními. Je dost možné, že dneska ji vidí naposledy a oni se už znovu nesetkají. Co s tím udělá? Co s tím může dělat?

Byla, je a vždycky to bude ona. Možná ne po jeho boku, ale v jeho hlavě a srdci určitě. Měl být štítem, který ji ochraňuje, ale stal se jen dalším nožem v jejích zádech. Úmyslně a vědomě, tak jak ji varoval.