Do posledního dechu ✓

37. Zpátky v Bristolu

Toho rána se v Norwichu vstávalo přehnaně brzo. Za okny ještě vládla tma, která ale rychle ustupovala denní šedi. Už nesněžilo. Svět tam venku ležel pod bílou němotou. Příliš tichou, příliš děsivou.

Hermiona už hodnou chvíli kradmě pokukovala po blonďatém zmijozelovi, který postával u předního okna v jídelně a tiše se bavil s Kingsleym a Remusem. Dost tiše na to, aby jejich soukromý rozhovor nedokázal zachytit nikdo z těch, kteří se s nimi v této místnosti nacházeli. Zajímalo ji, co asi tak řeší, co můžou plánovat. Jak znala Draca, troufá si tvrdit, že spolu rozhodně neplánují společné sáňkování na nedalekém kopci pod kostelem nebo stavění sněhuláků na Kingsleyho malé zahradě. Malfoy zase něco kuje.

Nepřítomně pozdravila Alici s Katie, které si přisedly ke stolu vedle ní a chvíli se dohadovaly o konvici s kávou. Netuší, která z nich si nakonec kávu nalila jako první, nevěnovala jim pozornost. S očima zabodnutýma do zad muže, v jehož hrudi pořád, leč chabě bije její srdce, se krmila bílým chlebem, který si před chvílí až příliš pečlivě namazala sýrem. Málem ten kus pečiva vdechla, když se Draco zcela nečekaně podíval jejím směrem, zatímco Kingsley s Remusem vedli nějakou očividně ostrou, třebaže tichou výměnu názorů. Po chvíli od ní pohled odvrátil a ona se konečně zase mohla nadechnout.

Nikdy se jí nepřestane zadrhovat dech pokaždé, když se jejich pohledy napříč místností potkají. Napila se černého čaje, který jí před několika minutami uvařil Neville, a dál očima slídila po těch třech u okna.

Včerejší noční hlídky toho moc nepřinesly. Spíš vůbec nic. Po smrtijedech se opravdu slehla zem, nikde po nich není ani stopa, což strach členů odboje značně prohloubilo. Města, která bývala pod vládou temné strany, teď zela prázdnotou. Místa, která si smrtijedi hlídali jako oko v hlavě, byla opuštěná, bez stop černé magie. Nikde nikdo. Jen strach, který se jim jako mrazivý chlad zavrtával až do morku kostí.

Tu otázku, co se stalo se smrtijedy, si neustále kladl každý z nich a už je upřímně unavovala. Žádali odpovědi, kterých se nemohli dopátrat. Horší než nevědomost ale bylo to, že většina z nich, ať už to chtěli nebo ne, se tím válečným klidem nechala ukolébat do takového stavu, který byl nebezpečný - do stavu, kdy v hloubi duše každý sám tajně, a přece spolu pomalu začali věřit tomu, že by válce mohl být konec. To se samozřejmě začalo podepisovat na jejich morálce a stávali se neopatrnými.

Do místnosti vstoupila Vera. Krátce se zastavila mezi dveřmi, modré oči jí spočinuly na Dracovi, a poté neohroženým krokem zamířila k němu, Kingsleymu a Remusovi. Hermiona ji následovala pohledem a jako pokaždé, i teď jí v hrudi zažehl jakýsi plamen malé žárlivosti, provázen obdivem.

Ta holka byla o tolik jiná než všechny ostatní. Nejen chováním, ale i vzhledem. Své dlouhé havraní vlasy nosívala ledabyle svázány ve vysokém culíku, poněkud neupraveném, který budil dojem koňského ohonu. Ve tváři nosila výraz tak povýšený a lhostejně chladný, že by jí ho mohl závidět i Draco. Když se ale usmála, celý její obličej se rozzářil jako ta nejjasnější hvězda na noční obloze. Něco v její tváří k sobě přitahovalo pozornost a nutilo člověka tajně ji obdivovat. Z každého jejího pohybu sršela síla, moc, před kterou je dobré mít se na pozoru. Z každého jejího kroku přetékala neohroženost. A styl jejího oblékání... Vysoké boty, skoro kozačky, na širokém podpatku, jakési černé úzké kalhoty a stylový prošívaný plášť v barvě noční černi, který ze všeho nejvíc připomínal šaty, které sluší jen ženám jako je třeba Narcissa Malfoyová. Měla svůj osobitý, jedinečný styl a zdálo se, že i u věcí naprosto všedních a nezajímavých.

Vera došla ke třem mužům, kteří zřejmě neví, že co je šeptem, to je čertem, a postavila se po pravém boku toho blonďatého. Podíval se na ni, vyměnili si dlouhý pohled a poté svou pozornost znovu stočil na dva hlavní členy Protivoldemortova odboje.