Do posledního dechu ✓

11. Špetka klidu a míru

Theodore zamyšleně sledoval svou blonďatou přítelkyni, kterou vlivem okolností ještě merlinužel nestihl požádat o ruku. Loudavým krokem se procházela hlavní místností domu, sem tam se zastavila u komody, na které byly vystaveny jakési staré předměty a zaujatě si je prohlížela, sem tam chvíli postála u okna a mlčky se dívala do tmy tam venku, jindy zase natřepávala zaprášené polštáře na volném křesle... Prostě hledala něco, co by ji zabavilo po dobu čekání na návrat Draca a Hermiony, kteří se - očividně velmi vášnivě - hádali v ložnici.

Na jejich návrat čekal i Blaise, který pořád zničeně posedával v křesle, mračil se, protože měl obličej jako v ohni, a bolel ho vlastně celý člověk, protože se nemohl pořádně ani pohnout.

I Theo na ty dva čekal, pochopitelně, ale narozdíl od Daphné a Blaise neuvažoval nad tím, co se děje ve vedlejší místnosti, nýbrž o tom, co se asi bude celkově dít dál. Zvlášť pak uvažoval nad svou láskou, jelikož se mu ani trochu nelíbilo, že se toho Hermionina plánu tak chytla. Jistě, znal svou budoucí ženu a znal ji velmi dobře, proto věděl, že je občas mírně šílená a pouští se do různých akcí po hlavě a bezmyšlenkovitě, ale... Vždyť tohle je opravdu sebevražedný plán. A on rozhodně nemohl dovolit, aby se Daphné do něčeho takového namočila. Bohatě stačí, že se prakticky zapojila do schovávání Grangerové, což je sebevražda taky.

„Znám ten pohled,“ přerušila dlouhé ticho Daphné a Theo zamrkal a podíval se na ni. „Vím, co si myslíš, zlato, ale jsem rozhodnuta Grangerovou v tom plánu podpořit,“ prohlásila pevně a Theo se na ni zamračil. Blaise zamumlal cosi, co znělo jako zatracené ženské. „Vždyť ani tebe nemůže bavit jen tak nečinně přihlížet tomu, jak nás ty víš kdo všechny ničí, bere nám všem budoucnost a ohrožuje naši přítomnost,“ pokračovala a oba chlapci ji mlčky poslouchali. „Pokud můžeme dělat něco, co by mohlo napomoct jeho porážce, pak se toho musíme chytit za každou cenu. S ním u moci nás nic dobrého nečeká.“ Přešla k pohovce a posadila se vedle Thea, načež mu ruku položila na stehno a natočila se k němu čelem. „Musíme se konečně rozhodnout, na čí straně jsme,“ řekla s úsměvem a dlouze se na svého kluka podívala, načež jeden pohled věnovala i Blaiseovi. „Jsme dobří lidé... Ty, já, Blaise a dokonce i Draco. A pevně věřím tomu, že ani pro jednoho z nás už ta šílená ideologie ohledně čistoty krve a nadřazenosti kouzelníků nad mudly i mudlovskými šmejdy nic neznamená. Jako ano, taky si přeju, aby konkrétně čistokrevná linie mého rodu zůstala zachována, ale... jde to i jinak, než vyhlazováním všech, kteří mají mudlovský původ. Už jen pro naše vlastní dobro musíme něco podniknout, protože ty víš kdo nikdy nepřestane, nikdy nebude mít dost a nikdy nebude spokojený... Dosáhne jednoho cíle a okamžitě si dá další, bude pořád a pořád překračovat hranice a bude to jen a jen horší. Jestli teď zažíváme peklo, pak jsme jen na začátku,“ dokončila svou řeč a usmála se na Theodora, který ji mlčky sledoval s hlubokou vráskou mezi obočím.

Čím to je, že jak Daphné, tak Hermiona mají mnohem víc odvahy než on, Draco a taky Blaise? Čím to je, že obě dvě mají v hlavě všechno dokonale srovnané a chtějí bojovat za to, co je správné, i když si velmi dobře uvědomují, že to nebude snadné ani trochu?

No možná proto, že neviděly temnou stranu ani z vlaku... Ani jedna z nich se nepohybuje v samotném jádru Voldemortovy armády, ani jedna z nich nechodí na každodenní smrtijedská setkání, ani jedna z nich nepřihlíží zvěrstvům, která jsou páchána na zrádcích nebo dalších nežádoucích... Nedokážou si ani představit, jak krutí, bezcitní a násilní smrtijedi jsou. Jak jsou pomstychtiví, bezohlední a jak věrní jsou svému pánovi. Pokoušet se je zničit zevnitř je jistá smrt. Nejsou hloupí, přijdou na to, ať už dříve či později. A pak... pak smrtijedi veškerý svůj hněv stočí na něj a na Draca, protože právě oni dva budou těmi zrádci. Ne Daphné, Hermiona nebo Blaise, ale on a Draco. A jak takovým zrádcům nejlépe ublížit?