Do posledního dechu ✓

31. Čas zmrtvýchvstání

„Nechápu, proč se ho už nezbavíme,“ zabručel rudovlasý muž, jenž seděl zády opřený o kmen stromu, nohy pokrčené a mezi prsty si pohrával se svou hůlkou. „Zdržuje nás, jsme kvůli němu pomalí a ztratili jsme s ním několik týdnů, které bychom mohli vynaložit na hledání toho prokletého hada,“ brblal dál a pohled mu neustále těkal ke stanu, který jim byl oběma už hezkou řádku měsíců domovem. „Vždyť už je v pohodě, tak proč je pořád s náma?“

Harry Potter, který se opíral o strom protější, se na svého věrného přítele unaveně podíval. „A kam má jít, Rone?“ položil otázku, kterou pokládal pokaždé, když si Ron stěžoval na jejich společníka. „Moc možností nemá. Je stejně nežádoucí jako my,“ podotkl a nejmladší syn Arthura a Molly Weasleyových protočil oči v sloup.

„Jo, jasně, ale zdržuje nás,“ stál si bručivě za svým a Harry si s povzdechem sundal brýle a promnul si kořen nosu, načež si své okuláry znovu nasadil. „Kdybychom ho nemuseli táhnout s sebou a starat se o něho, už dávno bychom třeba -“

„Co, Rone?!“ hrubě ho přerušil Harry a vztekle se na něj podíval. Ron k němu vzhlédl a slabě se zamračil. „Už dávno bychom mohli zničit viteál ty-víš-koho?“ vyjel na něho výsměšně a odfrkl si. „Snažíme se o to už několik měsíců a zatím se nám to ještě nepodařilo. Tak proč máš dojem, že kdyby tady s náma nebyl, podařilo by se nám to?“

Tohle ho už rozčilovalo. Nejen Ronovo neustálé brblání od doby, kdy se k němu po svém uvěznění v Nurmengardu zase připojil, ale i fakt, že za ty dlouhé měsíce nedokázali zničit předposlední Voldemortův viteál. Neměl totiž tušení o propojených viteálech. Měl pocit, že konec války je tak vzdálený, až je v nedohlednu - téměř nemožný. S Ronem se pořád točili v kruhu a nedokázali najít žádnou novou cestu, která by je konečně dovedla do cíle - která by jim dala možnost zničit Nagini a následně i Voldemorta. Plus jim zatraceně moc chyběla Hermiona, neboť jejich Zlaté trio je bez ní neúplné a jak on, tak Ron musí přiznat, že Hermiona byla jejich důležitým článkem, bez kterého to prostě nemůže dokonale fungovat.

Byl by rád, kdyby se k nim vrátila, kdyby se k nim nějakým způsobem zase připojila, ale jak věděl od Rona, ona už má očividně jiné priority. Trochu jí dával za vinu, že si neuvědomuje, jak důležité je, aby byla s nimi a pomáhala jim zničit další střípek Voldemortovy rozpolcené duše, ale na druhou stranu... v řádu není důležitější o nic míň.

Taky nedokázal pochopit, co se stalo, že podlehla Malfoyovi. Ze všech mužů okolo sebe právě jemu. Nedokázal pochopit ani to, jak to teď v řádu je a proč se vlastně pachtlují se smrtijedy, ale moc po tom nepátral, neb neměl prakticky žádné informace a od Rona se toho moc nedozvěděl, protože ten taky věděl hovno. Byl tedy obeznámen jen s tím, že Snape, Nott, Zabini a Malfoy spolupracují s odbojem. Jestli je ta spolupráce k užitku a upřímná nebo jestli je pod záštitou smrtijedů vědět nemohl, ale věřil instiktům rady starších a svých přátel.

Ron si po Harryho slovech hluboce povzdechl a prsty si prohrábl vlasy. „Jen říkám, že je načase, aby si šel po svých,“ vysvětlil s očima upřenýma na stan.

Černovlasý hrdina pomalu přikývl a i on se zadíval na stan, ve kterém jejich společník odpočíval. „Dej mu ještě dva - tři dny a řekneme mu to,“ požádal ho a tentokrát přikývl Ron.

„Ale jestli bude pořád pičovat jak chorá vrána, poletí už dneska,“ vyhrožoval rudovlasý chlapec.

Harry vyprskl smíchy. „Proboha, Rone, vždyť mluvíš jak kanál,“ zasmál se a zároveň ho trochu pokáral.

„Slovník, pane Weasley.“

Oba chlapci prudce pohlédli ke stanu, z něhož právě vyšel jejich společník.