Do posledního dechu ✓

35. Šťastné a veselé...

Vánoce. Tento rok nejsmutnější a nejzoufalejší ze všech. Bylo by lepší, kdyby žádné Vánoční svátky nebyly, kdyby tohle obvykle kouzelné a nádherné období přestalo existovat, neb zázraky se o Vánocích nedějí.

Mrazivý vítr svištěl na útesu za Lasturovou vilou a Hermiona si přitáhla límec kabátu blíž ke krku. Slabě sněžilo, své dlouhé kudrnaté vlasy měla už značně mokré, to ji ale nedonutilo odejít. Stála tady už několik desítek minut a byla promrzlá až do morku kostí, ale k odchodu se neměla. Oči oříškové barvy upírala ke dvěma hrobům - k těm, mezi kterými není žádná mezera a jejichž náhrobní kameny patří k sobě tak, jako patřili k sobě oni dva.

Přišlo jí to strašně laciné, ale přece jen svůj nápad zrealizovala, neb měla pocit, že to takhle prostě musí být, a pomocí kouzel upravila černý náhrobní kámen Daphné Greengrassové tak, že z něj byla půlka srdce. Ta druhá půlka byla náhrobním kamenem Theodora Notta, který byl pohřben vedle své životní a jediné lásky.

Do posledního dechu a i potom. Ať už jsou ti dva kdekoliv, jsou spolu.

Srdce se jí bolestivě stáhlo, když jí na mysl vytanula vzpomínka na okamžik, kdy se Krátura zjevil v Kingsleyho domě s Georgem, který přemístění neustál a i s mrtvým Theem tvrdě dopadl na podlahu. Ten moment uvědomění... trvalo jí to pár vteřin nebo možná celé století než jí došlo, co se stalo. Pro ten okamžik se její srdce zastavilo stejně jako Theodorovo a část jejího srdce zemřela s ním.

„Theo!“ vykřikla kudrnatá čarodějka a bez čekání se vrhla k zemi, přesněji k mrtvému černovlasému muži, kterého právě na záda obracel George. Vera, jež doposud stála opodál, přešlápla na místě a následně se skácela na jednu z židlí u jídelního stolu, oči stále upřeny ke svému smrtijedskému kolegovi. „Theo, ne!“ Teď už Hermiona plakala. Po od kouře špinavém obličeji se jí kutálely slzy a zanechávaly na jejích tvářích cestičky bolesti. „Panebože, Theo!“

Dlaně mu přitiskla ke tvářím a třebaže přes slzy skoro nic neviděla, prohlížela si jeho prázdný obličej. Srdce plakalo, vyloženě řvalo žalem a bolestí. Sklonila se k němu a čelem se opřela o to jeho, zatím ještě teplé... Rukou zajela na jeho hruď a dlaň přiložila k jeho nečinnému srdci.

Těžce by nacházela slova, která by mohla popsat, jak se cítí. Cítila se tak neuvěřitelně prázdně a zároveň tak... plná lásky. Milovala Theodora svým vlastním jedinečným způsobem. Milovala každé slovo, každou větu, kterou vypustil z úst, milovala způsob jeho myšlení, milovala jeho moudrost, jeho důvtip. Milovala na něm to, jak se choval a jaký byl. Milovala ho jako bratra, kterého nikdy neměla.

Tak brzy a tak náhle... Neplánovaně jí úplně náhle vstoupil do života způsobem, který nepovažovala za možný - ne pro jiné než pro Harryho a Rona. A příliš brzy z něj odešel.

„Hermiono,“ oslovil ji něžně George a položil jí ruku na rameno. Vzhlédla k němu a on si ji k sobě přitáhl do objetí, které tolik potřebovala. Vzlykala do jeho hrudi a on mlčel, neb věděl, že slova jsou občas naprosto zbytečná. Díval se přes její rameno do Theovy mrtvé tváře a poté k němu natáhl volnou ruku a zavřel mu oči.

Konečky prstů si rychle setřela slzy, které se jí nahrnuly do očí. Slíbila si, že brečet už nebude, jenže tento slib se dal jen stěží dodržet. Slzy k válce neodvratně patří.

Ráda by Theovi nějak sdělila, že s jeho smrtí zemřela i část jí a že ať už šel kamkoliv, šla s ním i ta její část... že ať je kdekoliv chce, není sám, neb ona je s ním.

Prudce zvedla hlavu a zadívala se k Lasturové vile. Pohled jí spočinul na Narcisse Malfoyové, která právě vyšla ven a dívala se jejím směrem. Nepatrně se zamračila, popotáhla nosem a upřela zrak zpátky k hrobu muže, který ač se zaprodal zlu, byl tělem i duší prožrán dobrem a láskou.