Do posledního dechu ✓

46. Zemřeli jsme v Nurmengardu 1999 - část druhá

Rodina. Opravdu je tím nejdůležitějším? Do jaké míry má člověk svou rodinu, ať je jakákoliv, respektovat a do jaké míry má v rámci své rodiny přehlížet, co by se přehlížet nemělo? Kde končí slepá, nucená věrnost a začíná vlastní střízlivost?

Narcissa obě své sestry milovala. Opravdu ano. Bellatrix v ní sice občas budila hrůzu a často z ní šel vážně strach, ale jednou věcí si byla vždycky jistá - Bella by jí nikdy, nikdy v životě úmyslně neublížila. Byla to jedna z mála jistot, které Narcissa měla, a tahle jistota ji dělala do určité míry neohroženou. K Belle si mohla dovolit skoro tolik, co Draco.

Draco...

Bella by jí sice nikdy neublížila, ale pravdou je, že to dlouhé roky dělá. Začala jí ubližovat vlastně už v momentě, kdy byl Draco v pátém ročníku a smrtijedi, včetně Bellatrix, hromadně utekli z Azkabanu. Jakmile se Bellatrix totiž vrátila do jejich života, všechno se změnilo. Vzala jí syna, její jediné dítě, a postupně z něj stvořila monstrum, stroj na zabíjení, bezcitné něco, co kdysi bývalo lidskou bytostí; stvořila z něho někoho, kdo neměl problém mučit, zabíjet a ničit všechny kolem sebe. Udělala z něj sebe. Stáhla Draca do zatracení, vzala mu budoucnost i možnost volby, kterou - jak si uvědomuje - vlastně nikdy ani neměl.

Bellatrix a Lucius, to oni jejího syna zničili. A ona jim to nikdy neodpustí. To oni ji donutili zanevřít na Andromedu a celou její rodinu, to oni jí vzali sestru, kterou ve svém žalostném životě tolik potřebovala, protože upřímně, Bella stála jako sestra za starou belu. Ano, opovrhovala Andromedou, že pošpinila čistokrevnou linii starodávného rodu Blacků, jenže... Walburga s Druellou se teď nejspíš obrací v hrobě, ale upřímně se Andromedě za její rozhodnutí ani nediví. Aspoň měla šťastný život po boku těch, které milovala. Narozdíl od ní.

Toujours Pur. Ale za jakou cenu?

„Co to děláš, Cissy?" zasyčela Bellatrix s varovně přimhouřenýma očima.

Blonďatá žena bojovně vystrčila bradu a své průzračně modré oči nepřestávala zavrtávat do své sestry. „To, co jsem měla udělat už dávno!" Bez upozornění, beze strachu vypálila proti smrtijedce omračovací kletbu, kterou ale Bellatrix s lehkostí a s noblesou jí vlastní odrazila.

„Narcisso!" okřikla ji písklavě a v jejích očích probleskl nehraně šokovaný, nevěřícný výraz. A taky kapka ublížení.

Draco, jenž za svými zády schovával členku Zlatého tria, těkal pohledem mezi oběma ženami. V ruce křečovitě svíral hůlku a byl připraven okamžitě se do toho vložit a chránit svou matku, která v něm vzbudila hluboký a upřímný obdiv. Nikdy předtím neviděl, že by se postavila Bellatrix. Nikdy předtím si ji snad tolik nevážil.

„Jsi zrůda, Bello! Všechno, na co sáhneš, zničíš! Necháváš za sebou zničené životy, smrt, zoufalství... Co se to s tebou stalo?!" vyčítala Narcissa tiše, a přesto ji její sestra i všichni kolem zřetelně slyšeli i přes výbuchy, křik a všeobecnou vřavu boje.

Ono se totiž na Nurmengardském náměstí bojovalo dál. Boj neustal tím, že v boji ustala Bellatrix. To, co rozjela, se jen tak zastavit už nedá. Draco pochopil, že i když by se nějakou ohromnou náhodou podařilo Bellu zneškodnit nebo ji dokonce donutit zastavit válku, její přívrženci by bojovali dál. Už ne z víry nebo loajality ke svému vůdci, ale spíš ze strachu. A člověk, který už ví, že prohrál, bojuje mnohem agresivněji a je nebezpečnější - o nic mu už totiž nejde, nemá co ztratit.

„Zrůda, Cissy?!" zasmála se krákavě černovlasá žena a Hermioně přejel po zádech mráz.

Krčila se za svým blonďatým smrtijedem, protože pro tento moment ji opustila slavná nebelvírská odvaha. Bála se, a bála se zatraceně moc. Nejen proto, jak rychle a nenápadně ji Bingham před pár minutami odchytil a zmlátil. Ale i proto, že pochopila, že jí jde Bellatrix zase po krku. A že všichni do jednoho vpadli do její pasti. Bellatrix zřejmě nikdy nepočítala s tím, že by je nechala jít... Věděl o tom Draco? Nějaký slabý hlásek vzadu v hlavě jí našeptával, že ano. Ale věřit tomu nechtěla, to ne.