Do posledního dechu ✓

2. Ve slepé uličce

Bylo už téměř deset hodin dopoledne, když se Hermiona začala pomalu probouzet. Ostré paprsky podzimního slunce, které sem pronikaly přes mírně roztažené závěsy, tančily na její tváři a ona otočila hlavu opačným směrem, jelikož jí tolik světla nedělalo nijak zvlášť dobře. Stále měla zavřené oči, když si nahlas zívla a pokusila se protáhnout, načež strnula, protože si náhle uvědomila, kde je. A navíc, moc protáhnout se nemohla, když měla obě zápěstí svázaná k čelu postele.

„Dobré ráno, sličná panno."

Hermiona prudce otevřela oči a zaječela, když pohlédla na chlapce sedícího na okraji postele, který na ni upřeně zíral.

„Do hajzlu! Jsem se lekl!" vyjekl chlapec a vyskočil na nohy, neb se čarodějčina řevu opravdu vylekal. Následně zapištěl, když po něm Draco, který se probudil hned, jakmile Hermiona zařvala, skočil a hodil ho o zavřené dveře, chytil ho pod krkem a zblízka mu funěl do obličeje.

„Jak ses sem dostal?!" zasyčel na svého kamaráda blonďatý smrtijed a výraz jeho tváře vypovídal o tom, že by ani nezaváhal, kdyby se rozhodl zlomit mu třeba vaz.

Blaise Zabini, jenž byl tím ranním vetřelcem, zachrčel odpověď, ale nebylo mu rozumět. Draco proto nakrčil nos a stisk okolo jeho krku mírně povolil. Dostatečně na to, aby Blaise zachraptěl srozumitelněji, ale ne zas tak moc, aby se mu mohl vysmeknout a utéct - odpověď na otázku, kterou mu položil, nutně potřeboval znát. Pokud se sem totiž dostal Blaise i přesto, že dveře své ložnice v noci uzamkl kouzlem, mohl by se sem dostat i někdo jiný. A to by znamenalo jistou smrt. Ne jeho, ale smrt členky řádu, kterou tu schovává. Ale vlastně... Ano, i smrt jeho.

„Pusť mě, ty idiote!" zachraptěl Blaise stále ještě přidušeně a prsty levé ruky omotal okolo Dracova předloktí.

Hermiona, stále přivázaná na posteli, je vylekaně pozorovala. Projednou se rozhodla mlčet a zůstat nečinná, neb netušila, o co tady jde. Co víc, asi by jí moc nepomohlo, kdyby cokoliv namítala k chování toho blonďatého smrtijeda. Je v jeho držení, takže... Každopádně ale bylo těžké mlčet. Zvlášť proto, že ji přítomnost Blaise Zabiniho opravdu zaskočila. Znala ho ze školy, mnohokrát s ním i mluvila, i když je to srdcem i duší pravý Zmijozel. Nevadil jí, vlastně jí byl v Bradavicích docela sympatický, s čímž se ale nikomu nesvěřila, protože by akorát zase vyvolala další spor o tom, proč jsou zmijozelští špatní a rozhodně nejsou sympatičtí.

Blaiseova přítomnost ji však zaskočila ze zcela jiného důvodu: jak řád zjistil, právě tento chlapec smrtijedem není, narozdíl od Malfoye, Notta, Goyla, Crabbea a dalších jejích spolužáků z Bradavic, jejichž otcové k Voldemortově nejbližším patřili už za první kouzelnické války. A jelikož se domnívala, že ji Malfoy dotáhl do sídla jednoho ze smrtijedů, nečekala, že by se tady potloukal někdo, kdo k těm Voldemortovým ovečkám nepatří.

„Jak - ses - sem - dostal?" procedil skrz zuby Draco s důrazem na každé jediné slovo a zopakoval tak svou předchozí otázku.

Blaise se ušklíbl a dál svými prsty křečovitě svíral jeho předloktí. „Dveřmi," zachrčel výsměšně a blonďatý smrtijed varovně přivřel oči. „To kouzlo jsem tě naučil já, pitomče," dodal přidušeně, když mu došlo, že s Dracem dneska žádná zábava nebude.

Ne, že by obvykle hýřil humorem, to zas ne, člověk vlastně už ani netušil, jak jeho úsměv vypadá a jestli se vůbec smát umí nebo jak vypadají jeho zuby, ale pochopil, že v zájmu zachování vlastního zdraví by mu měl odpovědět normálně.

Blonďatý chlapec ohrnul nos, ale jeho oči už nezářily vraždou, neb si uvědomil, že je to pravda. Konečně přestal svého kamaráda škrtit, pustil ho a o krok od něj odstoupil.