Do posledního dechu ✓

39. Duše věrných

Nikdo na světě by neměl mít právo stavět se do role soudce i kata. Nikdo by neměl mít neomezenou moc nad životy jiných lidských bytostí. Neměl by, ale děje se to. Dělo se to vždycky a dít se to bude, pokud dovolíme, aby někdo takovou moc dostal do rukou. Zlo je potřeba vymítit už na samém začátku, nejspíš stejným zlem. Požár se dá usměrnit jedině dalším ohněm. Jenomže na boj ve stylu Proti zlu zlem členové řádu nemají žaludek, jsou příliš lidští, což je pro ně zároveň výhrou i prohrou. Drží je to zpátky, a přece jen je to dělá v jistém směru silnější. 

Smrtijedi by si jistě zasloužili ten nejhorší trest, trest nejhorší ze všech. Zasloužili by si, aby s nimi někdo zacházel tak, jako oni zacházejí se svými zajatci či s nevinnými mudly, kterých by se druhá kouzelnická válka neměla vubec týkat. Zasloužili by si nekonečný očistec. Takový, který vytvořili z Nurmengardu...

Znovu začalo hustě sněžit. V Rakouských alpách to nebylo nic neobvyklého, smrtijedi si na to velmi rychle zvykli, třebaže jim ten bílý sajrajt lezl krkem. Hlídky okolo vyhlazovacího tábora, kterým se Nurmengard stal, bývaly kvůli sněhu poměrně protivné. Jednoduché zahřívací kouzlo tady moc slávy neudělalo, kouzla očividně nedokážou vyřešit všechno. 

Vyhlazovací tábor... Voldemort už dávno toužil vytvořit místo, kde by mudlovští šmejdi, obyčejní mudlové, váleční zajatci nebo jednoduše nežádoucí byli konečně nějak užiteční, kde by byli konečně k něčemu. Malfoy Manor, ač byl sídlem obrovským, byl pro tuto vizi nedostačující. To proto ten přesun dál do Evropy, to proto ten odchod z Británie, kterou smrtijedi tolik milovali, třebaže ji terorizovali, pokud jsou ovšem takového citu vůbec schopni. 

Ano, milovanou Británii opustili, ale bez dohledu ji samozřejmě nenechali. Byli tam, ačkoliv se mohlo zdát, že se po nich slehla zem. Vždycky tam byli, vždycky jsou a budou tam, kde se zdá, že být nemohou. Je usměvné, jak rychle řád uvěřil tomu, že jednoduše zmizeli. Je vyloženě k smíchu, jak neopatrnými se za ty týdny členové řádu stali. 

Mnoho ze stolových i těch obyčejných smrtijedů mělo za ty týdny nespočet možností zabít je. Členové odboje byli za poslední měsíc tolikrát na prahu smrti, že se Smrti vyloženě vysmívali do tváře a ani o tom netušili. Hlupáci. Tak třeba ty hlídky na místech a v městech, o kterých se domnívali, že jsou pro Temnou stranu důležitá? Vždycky tam byli s nimi, pokaždé měli společnost, o které neměli ani páru. Kam se ztratila pověstná Kingsleyho opatrnost?

Znají každý jejich krok, znají přibližnou polohu jejich nového hlavního štábu, i když Fideliovo zaklínadlo prolomit nedokázali. Ale o to se upřímně ani nepokoušeli, tohle pro ně momentálně není prioritou. Norwich se jim stal druhým domovem, neboť v něm smrtijedi trávili skoro stejně času jako v Nurmengardu. Ví, kdy vlkodlak Lupin štáb opouští, aby navštívil svou ubohou ženu a toho vlčího spratka, jehož nazývá svým synem. Ví, kdy Molly Weasleyová chodí plakat na hrob svého manžela. Ví přesně, kdy členové řádu vycházejí na hlídky a kdy se z nich vrací. Znají trasu obchůzek Horácia Křiklana, toho starého páprdy, který si myslel, že když uteče z Bradavic, smrtijedů se zbaví. Omyl, jsou pořád s ním. Jsou pořád s nimi. Pokaždé, když se členové odboje zadívají kamsi do neurčita, jsou tam a pohled jim oplácí, aniž by o tom mohli vědět. Pokaždé, když někdo z členů řádu má pocit, jako by byl sledován, jsou tam a jsou mu v patách. Pokaždé, když v noci usnou, oni bdí a stráží před jejich štábem.

Jsou pořád s nimi, nikdy neodešli. Temna se člověk nezbaví, nemůže. Ne, pohltí ho jako mlha koruny stromů, stane se součástí člověka tak, jako se smrtijedi stali součástí každodenního života členů odboje. 

Vždycky o několik kroků napřed. A řád ještě ani nepřišel na to, jakou hru vůbec hrají. 

Nurmengardským nádvořím se rozléhal křik. Šest mužů v černých pláštích se právě vypořádávalo s deseti vybranými hosty zdejších chladných cel. Zajatci byli nuceni klečet na ledové zemi, kterou pokrýval udusaný sníh. Ruce za zády, hlavu skloněnou. V postavení, jaké jim náleží. Bingham s Beddoem před nimi lenivě přecházeli sem a tam, první zmiňovaný vězňům právě velice mile vysvětloval, jakým odpadem kouzelnické společnosti jsou. Zbývající čtyři smrtijedi stáli rozestavěni za zajatci a působili zde jako stráž. To pro případ, kdyby si někdo z těch polomrtvých vězňů chtěl hrát na hrdinu.