Do posledního dechu ✓

4. Čas jednat

Byl tu další den - další den v zajetí. Stejně jako minulou noc, i tu dnešní byla Hermiona přivázaná za zápěstí k posteli, aby se nepokusila utéct, což ji ale projednou vůbec nenapadlo, jelikož byla stále ještě dosti rozhozená z toho, že Malfoy asi dokáže proplouvat zdmi. Navíc, tak jako tak by se jí stejně nepodařilo dostat se ani ke dveřím Smrtijedovy ložnice, neboť právě před nimi složil hlavu čokoládový chlapec, a tak v té tmavé místnosti spali tři. Blaise se totiž po tom, co odmítl Pansy Parkinsonovou, opravdu vrátil zpátky do ložnice a zachránil tak Hermionu od samoty s Malfoyem, se Smrtijedem, který ji unesl a kterého bytostně nenávidí.

Teda... Myslela si, že teď už ho opravdu nenávidí. Sice už tehdy v Bradavicích ho nemohla vystát za to všechno, co dělal nejen jí, ale i Harrymu a Ronovi, ale čistá nenávist to nebyla. Na jednu stranu ho litovala od okamžiku, kdy se v Krucáncích a Kaňourech setkala s jeho slizkým otcem a došlo jí, že Malfoy je tak trochu jako Harryho bratranec Dudley - dítě poskvrněné a zničené výchovou rodičů. A pak na konci šestého ročníku, kdy Snape zabil Brumbála a najevo vyšlo Malfoyovo - asi - pravé já, se její teorie potvrdila. Nemohla ho nenávidět, byl svým způsobem oběť jako všichni ostatní.

Přesněji ho nemohla nenávidět tehdy, teď už to šlo.

„Dobré ráno!“ zahučel Blaise, který se právě protahoval a u svého pozdravu zíval.

Spát na podlaze nebylo zrovna nejpohodlnější a nejradši by za to Grangerovou i Malfoye prohodil oknem, ale co se dalo dělat. Slíbil té nešťastné bojovnici za dobro, že ji nenechá s Dracem osamotě, a svůj slib dodržel. Netušil proč, mohla by mu být naprosto ukradená, ale prostě měl nutkání vyhovět jí. Možná proto, že mu jí bylo svým způsobem líto. Ani si nedokázal představit, jaké to je, když jste uprostřed války odříznutí od svých přátel, s věděním, že bojují o život, a ještě k tomu být držený v rukou nepřítele.

Hermiona na přání dobrého rána neodpověděla, jen přetočila hlavu směrem k pohovce, kterou obýval Malfoy. Posadil se, promnul si obličej a unaveně na ni pohlédl, což ji donutilo hlavu zase rychle přetočit na opačnou stranu.

Nesnesla jeho pohled - ať už výsměšný, výhrůžný nebo ten obyčejný, nic neříkající. Jeho šedé oči na ni působily příliš tvrdě a bezcitně, ačkoliv měla dojem, že se za něma něco schovává. Jen netušila co.

„Theodore je doma?“ zachraptěl blonďatý Smrtijed směrem ke svému kamarádovi.

Blaise se na něho podíval. „Jakoby... Teď jsem se probudil, takže toho vím tolik, co ty,“ zabručel a Draco ohrnul nos.

„Tak to běž zjistit,“ přikázal mu ostře a Hermiona lehce pozvedla jedno obočí, když se Blaise s povzdechem opravdu zvedl ze země, cosi si zamumlal pod nosem a pak odešel z ložnice.

Natolik ji překvapilo, že Malfoy rozkazuje svým přátelům a že ho poslouchají, že si ani neuvědomila, že s ním osaměla. U Smrtijedů to zřejmě chodí jinak, než ve Fénixově řádu. U nich si jsou všichni rovni a slovo každého jediného člena má svou váhu. U Smrtijedů to asi funguje tak, že míň mocní posluhujou těm mocnějším, logicky. Jenže... Tohle funguje i u přátel? Co stačila včera vypozorovat, Zabini a Malfoy přátelé očividně jsou. Stejně jako je jejich přítel Nott. Tak proč Blaise na slovo poslouchá toho blonďatého spratka?

„Půjdeš do koupelny,“ ozval se Draco a ona sebou na posteli trhla, načež vyděšeně strnula, jelikož vstal z pohovky a přešel k ní. Namířil hůlkou na její ruce a v momentě byla volná. „O nic se nepokusíš, Grangerová. Vyšlo by tě to draho,“ dodal přísně a ona semkla čelisti k sobě, bojovně pozvedla bradu a přimhouřila oči.