Dangerous Princess

28. The truth hurts

Z pohledu Justina:

Další den ráno jsem zaparkoval před školou na svém obvyklém místě. Unaveně jsem vydechl a rozhodl se využít posledních pár minut do začátku první hodiny tím, že jsem se opřel kožené sedadlo a relaxoval. Jelikož jsem v noci byl myšlenkami u včerejšího dne, moc jsem toho nenaspal.

Neustále jsem si v hlavě přehrával okamžik, kdy mi Izabella vysvětlovala její unáhlené chování po příchodu její mámy. Nejde o to, že bych jí nevěřil, ale něco mi na tom pořád nesedělo. Měla dobrý argument na svou obranu, svým způsobem se dalo její chování pochopit. Přesto ale nedokážu zůstat v klidu, dokud si to trochu neověřím. Ani spolu nic nemáme, nevím, co mě to včera napadlo. Když jsem s ní, nemám zapotřebí si hrát na drsňáka, protože vím, že mě bere takového, jaký jsem.

Překvapilo mě, že byla natolik upřímná ohledně svých pocitů, ale byl jsem rád, že to řekla. Je jiná. Jako by v ní bylo něco víc, jako by její příběh měl mnohem víc kapitol a ona během vypravování několik z nich přeskočila. Chvilkami mi přišlo, že má dokonce strach. Hledala správná slova a za každou cenu se snažila skrýt nervozitu.

Když jsme u sebe byli tak blízko, až se o sebe naše těla každým hlubokým nádechem třela, věděl jsem moc dobře, co dělám. V ten okamžik jsem si myslel, že je to správná věc. Cítila to napětí, které se mezi námi odehrávalo, ale nakonec zaváhala. Nic jí nevyčítám, možná je dobře, že se to nestalo. Po tom, co jsem celou noc přemýšlel, se najednou cítím nejistě. Je to zvláštní, protože jsem nikdy tolik nepřemýšlel o jedné jediné holce, která mi stihla poplést hlavu jen pouhým tancem.

Všiml jsem si, že Ryan zaparkoval vedle mě a mávl rukou na pozdrav. Kývl jsem na něj hlavou a vystoupil z auta. Během toho, co si vytahoval z auta batoh, jsem zkontroloval čas na mobilu. Měl jsem ještě deset minut na to, abych se psychicky připravil na další den strávený ve cvokárně.

„Čau, kámo,” Ryan se usmál a jednou rukou mě z legrace praštil po rameni. Hned na první pohled šlo vidět, že je v dobré náladě. „Jak je?” ze slušnosti jsem se zeptal, což u mě nebylo zvykem. Jindy bych ho na přivítanou vzal školníkovo lopatou po hlavě. „Super,” s úsměvem pokrčil rameny a zahvízdal. Otočil jsem se, abych zjistil, komu to patřilo.

Benson s širokým úsměvem na rtech, na kterých měla jako vždycky svou rudou rtěnku, prošla kolem a provokativně pohodila vlasy. Překroutil jsem nad ní očima, zatímco Ryan k ní vzhlížel jako k bohyni. To jsem snad jediný, koho ta káča nedokáže ovlivňovat?

„Prober se,” se smíchem jsem mu zamával rukama před obličejem. „Promiň,” pokroutil hlavou, jako by se právě dostal z transu. „Jak to vůbec jde s tou holkou z plesu? Něco novýho?” věnoval mi zvědavý pohled a společně jsme vykročili směrem ke škole. Během jeho otázek se mi nepříjemně sevřelo hrdlo. Pamatuju si, když jsme o tom před několika týdny mluvili s Chazem. Oba jsme měli stejnou teorii, ale k mému štěstí se o to Chaz přestal zajímat.

„Nechal jsem to plavat,” řekl jsem lhostejně. Kdyby se neodehrál ten včerejšek, možná bych mu řekl pravdu. Jsme kamarádi a jsem si jistý, že by to pochopil, ale nebylo by to fér vůči Chazovi. „Udělal jsi dobře. Koneckonců; kvůli jedný holce se svět nezboří.”

Dal jsem mu za pravdu, ale do smíchu mi rozhodně nebylo. Začínám mít totiž pocit, že můj svět už se bouří. Anebo ho alespoň někdo naboural, ale to všechno jedině v dobrém smyslu. Nechal jsem do svého života pustit holku, která mě nesmírně přitahuje, dokonce vzhledem k tomu, že přede mnou něco tají.

Prošli jsme hlavními dveřmi a vydali se ke skřínkám. Otevřel jsem tu svou, odkud jsem si vytáhl sešity na první hodinu angličtiny, a následovně ji zase zabouchl. Opravdu nechápu lidi, co do ní zírají několik minut. Jako by se v ní snažili najít skrytý vchod do Narnie.