Dangerous Princess

69. Game over

Z pohledu Faith:

„Faith, on umírá," Izabella si přiložila na ústa třesoucí se ruku, zadržujíc tiché vzlyky.

Ignorovala jsem její nářek a místo toho se soustředila na zmáčknutí spouště. Toužím to udělat už celou věčnost, tak proč mi to najednou tak trvá? Proč váhám, když už je stejně po všem? Táta zná moje tajemství a Izabella se pro mě stala jedním velkým zklamáním. Nakonec se ukázalo, že jsou naše vzájemná důvěra a pouto už dávno pryč. No a Justin? Zmýlila jsem se, když jsem si myslela, že se nenávist může proměnit v lásku. Nikdy nebyl tím, za koho jsem ho měla. Potopil mě na dno, můj život je v troskách a iluze o nás dvou hoří na prach.

„Prosím, Faith," tentokrát to byl Justin, kdo na mě naléhavě promluvil. „Nedělej to."

Jeho slova ve mně vyvolala dvojnásobnou touhu po McCurryho smrti. „Musím to skončit," zamrmlala jsem a vskutku jsem zněla jako posedlý šílenec. Bylo mi to ale jedno, protože na ničem už nezáleželo. „Já ho musím zabít."

„Co se to s tebou stalo?" Táta nevěřícně pokroutil hlavou ze strany na stranu. Na krátkou dobu jsem k němu zvedla zrak a zahlédla jeho skleněné oči. Vypadal ztrápeně a naprosto ztrhaně. Nepochybovala jsem o tom, že ho pohled na mě děsí k smrti.

„Tohle je svět, do kterého patřím," přecedila jsem skrz zaťaté zuby, načež ze sebe Izabella vydala ironický smích. „Ale tohle nejsi ty," namítla. „Vzdej se toho, než bude příliš pozdě."

Vzdát se něčeho, pro co žiju? Nechat za sebou zájmy a zvyky, které mě kompletně naplňují, a žít stejně nudný život jako ona?

„To radši umřu."

„Nevíš, co říkáš!" Tátův hlas zaburácel po okolí a jeho ozvěna se táhla na kilometry daleko.

Na malou chvíli jsem silně stiskla oční víčka k sobě, přejíc si, abych mohla vrátit čas. Měla jsem tu včerejší noc, kdy jsem řídila sama, sjet autem z útesu, protože i to by bolelo méně, než pohled do tátovy zklamané tváře. Neúmyslně jsem mu zlomila srdce, stejně jako ho on tehdy zlomil mně.

„Faith!" zdáli se ozval Jazmynin hlasitý výkřik. Spolu s Twistem k nám přiběhli, naprosto zoufalí a bledí ve tvářích. „Dostali Jaxona!"

Srdce se mi jakoby zastavilo a místo tlukotu jsem cítila jen slabé vpichy. Poněvadž bych nezvládla pohled na to, s jakou hrůzou v očích se na mě Jazmyn dívá, tak jsem se vyvarovala veškerému očnímu kontaktu. Moc dobře jsem věděla, co to znamená a že první na vině jsem já.

„Odlož zbraň," Jazmyn svá slova nevyřkla jako rozkaz, nýbrž prosbu. „Je konec."

Cosi mě nutilo zaváhat. Jestli opravdu chytili Jaxona, znamená to, že totéž čeká i nás ostatní?

„Udělej, co říká, Benson," Twist se přiklonil na stranu ostatních, takže nemělo smysl dál nad něčím otálet. „Musíme odsud vypadnout, než si pro nás přijdou," prohlásil, jako by mi četl myšlenky.

S hlubokým výdechem jsem ze sebe setřásla tíhu napětí a pozvolna uvolnila ruku, v níž jsem svírala pistoli. Táta mi ji ihned vytrhl z ruky a vzápětí jsem se zapřela rukama o zem, abych se vyhoupla na nohy. Zničehonic jsem si připadala tak moc slabá, jako ještě nikdy předtím. Tohle byla poslední kapka, víc už nezvládnu.

Odvážila jsem se podívat tátovi do očí a napjatě vyčkávala. Netroufla jsem si ani tipnout, co se mu právě honí hlavou. Očima několikrát skenoval mou pohmožděnou tvář, kde se zaschlá krev mísila se slzami. Valily se mi z očí jako nějaká lavina.