Dangerous Princess

55. The bastards

Z pohledu Justina:

Další den ráno jsem se probudil s neobvykle příjemným pocitem. Včerejší večer s Faith dopadl líp, než jsem očekával. Vyříkali jsme si to, a i když je vztah mezi námi pořád nejasný, alespoň vím, že mě od sebe už nebude odhánět. Měla by mít stále na paměti, že mi na ní záleží a chci jí pomoct.  

Spousta věcí se změnila a najednou je to mezi námi úplně jiné, než kdy dřív. Měl jsem tu čest seznámit se se všemi jejími stránkami, o kterých jsem doposud neměl ani sebemenší tušení. Všechna ta zloba ji takřka zavřela oči, žije jen pro svůj byznys. A já mám v úmyslu to změnit.

Stejně jako ona jsem si dlouhou dobu nechtěl připustit, že k ní chovám jakési city. Už jsem to ale víc nedokázal ignorovat, zkrátka to nešlo. Pokaždé, když jsem s ní byl v soukromí, jsem myslel pouze na to, co se tehdy stalo. Náš první neočekávaný polibek všechno změnil.

Po ranní sprše jsem na sebe hodil pohodlné oblečení, a poté s batohem přes rameno vyšel z pokoje. Zavírajíc za sebou dveře jsem uvažoval, jaký bude dnešní den. Doufal jsem, že bude o dost lepší, než byl ten včerejší.

Poněvadž se blíží konec školního roku, myslím, že je načase uspořádat závěrečný večírek. Za posledních pár týdnu se toho dělo příliš, tudíž všichni potřebujeme odreagování v přítomnosti přátel. Ryan a Chaz dozajista budou souhlasit, horší to ale bude s Faith. Pokud se toho odmítne zúčastnit jen kvůli tomu, že přijdou i ostatní lidi ze školy, tak ji budu muset přemluvit.

Seběhl jsem dolů po schodech a zamířil do kuchyně, odkud se linula lákavá vůně lívanců.

„Dobré ráno," vtiskl jsem mámě letmý polibek na tvář.

„Dobré ráno," zopakovala, snažíc se nedávat najevo překvapení z mého rozjařeného obličeje, „Tady má někdo skvělou náladu."

S úsměvem jsem kývl hlavou, vytahujíc z lednice krabici pomerančového džusu. Nalil jsem si plnou sklenku po okraj a vzápětí ji vypil až do dna.

Rozhostilo se mezi námi krátké ticho a mně došlo, že čeká, až začnu mluvit. S úmyslem ji trochu potrápit jsem dělal, jako by se nic nedělo.

„Tak jak to šlo s Faith?" Jelikož to nemohla vydržet, tak mi napjatě položila svou otázku.

„Fajn, dokonce jsem zůstal na večeři," odpověděl jsem s širokým úsměvem na rtech.

„To je skvělá zpráva. Líbí se ti, mám pravdu?"

Byla to otázka, kterou jsem čekal už od chvíle, co jsem vstoupil do místnosti. Jindy bych s tím možná nesouhlasil a odmítl si něco takového přiznat, jenže tentokrát jsem věděl, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.

„Potřebuje čas," vysvětlil jsem, aniž bych k ní vzhlédl od svého talíře plného lívanců se skořicí.

Chápavě přikývla, a poté se posadila ke stolu naproti mně. „Přeju vám to," s pohledem plným upřímnosti se mi zahleděla do očí, „Zasloužíte si být šťastní."

„Mami," nevědomky jsem překroutil očima. Samozřejmě si nic nepřeju víc, ale nemám rád takové řeči. Když to někdo řekne, tak se nakonec vždycky něco pokazí. Je to jako zákon schválnosti.

„Co?"

„Nic," nechávajíc to být jsem potřásl hlavou, „Musím letět, měj se."

Před odchodem jsem ji na moment sevřel v náručí a následně opustil dům. Cestou k autu mi v kapse začal vibrovat mobil, na jehož obrazovce svítilo Alfredovo jméno. Přišlo mi to jako celá věčnost, co jsme se naposledy viděli.