Dangerous Princess

53. Don't break my heart

Z pohledu Faith:

„Dřív než mě skopneš z toho okna dolů, dovol mi, aby ti to vysvětlil," Justin pohotově zareagoval, a poté pomalu seskočil na podlahu pokoje. Zavírajíc okno jsem si začínala uvědomovat, jakou jsem udělala hloupost. Pustila jsem ho k sobě, přestože jsem k tomu neměla sebemenší důvod. Přece jsem řekla, že každý máme svůj vlastní život. City k němu, které bohužel nedokážu k ničemu přirovnat, mi zatemňují mozek.  

S hlubokým nádechem jsem se k němu otočila, hledíc na něj plná očekávání. Zdálo se, jako by mu najednou došla všechna slova. Oči mu při pohledu na mou zmučenou tvář změkly, ale nebylo to nic, s čím bych si lámala hlavu. Jeho lítostivý výraz mě nemůže přinutit k tomu, abych se začala rozplývat a skočila mu na každou další lež.

„Faith, já...," s otevřenými ústy a přemýšlejíc nad dalšími slovy si povzdechl, „vím, že mě teď nesnášíš, ale není to tak, jak si myslíš."

Ačkoliv jsem na sobě nedávala znát žádné emoce, v duchu jsem se sama pro sebe ironicky zasmála. Není to tak, jak si myslíš. To má být jeho chabá omluva? V tom případě jsem ho z toho okna měla skopnout, protože tohle poslouchat nechci. Krutá pravda mi otevřela oči, víc lží nesnesu.

„Tak...tak mě prostě nech, abych ti to vysvětlil, dobře?" Očividně z toho byl nervózní, protože to vypadalo, jako by si marně snažil vzpomenout na svůj předem naplánovaný monolog. Anebo ho prostě děsí moje bezvýrazná tvář s kruhy pod očima a plná modřin, které teď nezakrývá žádný make-up, takže jsou o dost viditelnější. Přiznám se, že první možnost by pro mě byla přijatelnější.

Jelikož jsem opět neodpověděla, bral to jako svolení k tomu, aby se pustil do vysvětlování. Jeho verze mě zajímala, protože jsem dosud slyšela jen tu Butlerovu. „Je pravda, že jsem na tu sázku opravdu přistoupil," přiznal a mně se v ten okamžik stáhlo hrdlo. Slyšet to od něj je mnohem horší, než jsem si myslela.

Pocítila jsem, jak mě pohlcuje úzkostlivý smutek a lítost. Tyhle pocity pro mě byly tabu, dokud jsem se s ním nesblížila natolik, že jsem pro něj byla ochotna riskovat svůj život. Ničí mě to, protože pořád nevím, na čem jsem. Připadám si jako na hraně útesu. Brzy se z něj volným pádem zřítím dolů, Justin byl jediný, v kom jsem měla oporu. Teď nemám nic.

„Stalo se to dávno, už to pro mě nic neznamená," pokračoval s přesvědčivým tónem hlasu, „Ryan s Chazem to proti tobě použili, protože věděli, že tě mám rád. Vyříkali jsme si to a můžou ti potvrdit, že ta sázka nikdy nebyla důležitá."

Malá část mého nitra mi dávala malou naději, ale jak jsem měla vědět, že mi říká pravdu? Kdybych mu byla ukradená, tak by se přece nenamáhal snažit se to vysvětlit. Ale co když mě tahá na nos? Nedokázala jsem se zbavit pochybností.

Vyčkávajíc na to, až konečně promluvím, na mě upíral zrak. Zvedla jsem hlavu od konce svého trička, s nímž jsem si doteď hrála, abych se na něj nemusela dívat. Beze slova jsem se z jeho výrazu pokoušela něco vyčíst, ale neviděla jsem nic kromě kajícného smutku.

„Bylo hloupé uzavírat stupidní sázku, nechtěl jsem ti ublížit," zlehka pokroutil hlavou, přičemž ode mě na malou chvíli odtrhl zrak. Naneštěstí jsem ale věděla, že chtěl. Jeho záměrem bylo mi ublížit, proč by to jinak dělal? Pokud to pro něj skutečně nic neznamená, tak mi o tom měl alespoň říct.

Poněvadž se kolem nás rozhostilo nevítané ticho, které nás obklopovalo po dobu několika minut, začínala jsem si připadat hloupě. Justinův úpěnlivý povzdech byl známkou toho, že trpělivost není jeho silná stránka.