Dangerous Princess

21. Lies

Z pohledu Faith:

„Takže žiješ s tátou v Anglii?” zeptal se Bieber, zatímco jsme posedávali na jedné z laviček v parku. „Jo,” kývla jsem hlavou, zatímco jsem upíjela ze svého jahodového milkshaku. Měla bych si všechny ty lži později poznamenat někam na papír, jinak existuje možnost, že to zapomenu. „Ale na tom plese jsi říkala, že ses z Evropy přistěhovala,” nechápavě mě sjel pohledem a já jsem dostala zásek. Opravdu jsem něco takového řekla? „No...je to trochu složitější,” znovu jsem zalhala a odkašlala si, abych nabrala ten správný nevinný hlas.

„Máme dost času,” poznamenal s širokým úsměvem. Zadívala jsem se na jeho perfektně bílé zuby, které se na slunci doslova blýskaly. Nechápu to. Jak je možný, že se právě teď chová mile a jeho samolibost se vytratila Bůhví kam? Jsem s ním skoro dvacet minut - ano, počítám každou nanosekundu - a ještě pořád se mi z něj nechce zvracet. Tak kde je ten obvykle ješitný Bieber, který mi neustále otravuje život?

Horlivě jsem přemýšlela, čím bych ho mohla odradit. „Skoro se neznáme,” lhostejně jsem mykla rameny, což nebyl ten nejlepší tah. Jakmile jsem si to uvědomila, napravila jsem to přátelským úsměvem, který mi mile rád oplatil. Páni, je zvláštní vědět, že mi je ochotný mi věnovat jeden úsměv za druhým, kdy jsem zvyklá jen na posměšné úšklebky.

To bude asi tím, že doopravdy neví, kdo jsi. Nad svou myšlenkou jsem v duchu překroutila očima. Nemusím sama sobě každou minutou připomínat, že je tohle celé jedna velká chyba. Vím to, a proto, až dostanu zpět svůj náramek, odtud zdrhnu jak nejrychleji to půjde.

„Máš pravdu.” zakýval hlavou a na čele se mu objevilo pár znepokojených vrásek. Ale ne, udělala jsem něco špatně? Vždyť ani nevím, co jsem před chvilkou řekla. Jestli se brzy neproberu, tak jsem v koncích. Dřív než jsem se stihla vzpamatovat, stál na nohou a kelímek od svého milkshaku odhazoval do koše.

„Chci ti o sobě něco říct, jen nevím, co přesně bys chtěla vědět,” natáhl ke mně svou ruku a zřejmě očekával, že se ho chytnu. Chce mi o sobě něco říct? To zní fajn. Ne, nezní! Malá Faith v mé hlavě mi vlepila pohlavek, abych si uvědomila, co se právě chystám udělat.

Dobře, tak ne, ale co se ode mě teď očekává? Měla bych s ním jít? Proboha, vždyť ani nevím kam! No tak, jsem Faith Benson, pár minut navíc s Bieberem přece ještě snesu. Tohle zvládnu, jen se musím chovat tak, jako doteď, a všechno bude v pohodě. Doufám.

„Kam chceš jít?” zeptala jsem se s falešnou zvědavostí, čímž jsem zamaskovala otrávenost z jeho přítomnosti. Vložila jsem ruku do jeho dlaně a on mě vytáhl na nohy. Když mě pustil, ignorovala jsem nutkání utřít si ruku do kalhot. „Bude ti vadit, když půjdeme ke mně?”

Prosím, Bože, řekni, že jsem špatně slyšela. Co chce sakra dělat u něho doma? Hlavně musím zůstat v klidu. Kdyby se mě snažil znásilnit, je dost pravděpodobné, že ho zneškodním jednou ranou. Ale nemyslím si, že by byl něčeho takového schopný, nebo? Nejraději bych se sbalila a jela domů, mám z toho špatný pocit.

„Já nekoušu,” uchechtl se a mírně nadzvedl obočí. „Ehm...ráda s tebou půjdu.” odpověděla jsem, pevně rozhodnuta strávit s ním minimálně nekonečnou hodinu, kterou budu proklínat až do konce svého života. Obličej se mu nadšeně rozzářil, jako bych před něj postavila tisíce vánočních dárků s jeho jmenovkou. Aspoň někdo tu má dobrou náladu.

Došli jsme k jeho autu, ke kterému se jako obvykle choval se vší opatrností. Není na tom nic špatného, protože ani já nedám na své auto dopustit, ale jak už jsem jednou řekla; musím ho přinutit, aby mě už víc nechtěl vidět.