Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

10. Cítím ten pohled

Zrovna jsem vcházela do kouzelnického obchodu pro rozumbrady, když jsem nedaleko ode mě spatřila dvě blond kštice, které nemohly patřit nikomu jinému než Malfoyovým. Zapadla jsem do obchůdku a čekala, až projdou nebo uplyne dost dlouhá doba na to, aby se mohli vytratit té části Příčné ulice, ve které jsem se zrovna nacházela já. Chvilku mě popadl strach, protože po tom loňském školním roce jsem se s Dracem nechtěla setkat a chvíli mě zase popadal vztek, že jsem neposlechla rodiče a nevydala se Harryho hledat s Ronaldem.

Rodiče na mě čekali společně s Weasleyovými v Krucáncích a Kaňourech, protože tam dnes měla být autogramiáda slavného spisovatele Zlatoslava Lockharta a prodej jeho nejnovější knihy "Mé kouzelné já". Weasleyovi měli původně přivést i Harryho, ale jak spěšně vysvětlili, po prvním použití letaxové sítě mu to zrovna nevyšlo nejlépe a oni teď neví, kde se Harry nachází.

Neměla jsem času nazbyt, takže jsem se přestala věnovat tomu, zda jsem byla uchráněna před očima Draca, nebo se v nejbližší chvilce objeví za mnou.

Harry se ani v tomto obchodě nenacházel, takže jsem se tu nemohla déle zdržovat, i když tu byla spousta věcí, na které bych se ráda podívala.

Když jsem odtamtud vycházela, přímo přede mnou jsem spatřila Harryho, který vypadal, jako by se zrovna vyválel v mudlovském krbu. Byl s ním Hagrid.

"Harry!" vypískla jsem. "Hagride!"

"Ahoj Hermiono" pozdravil mě vesele Hagrid. Byla jsem tak ráda, že je oba dva vidím. Hagrid poznamenal něco o tom, že je Harry už v dobrých rukách, rozloučil se a zase šel po svých. Já jsem rychle táhla Harryho do knihkupectví.

Přišli jsme akorát na zahájení, takže nebylo času nazbyt s vyprávěním, kde Harry byl a proč vypadá tak, jak vypadá.

Byla jsem panem Lockhartem tak unesená, že jsem si ani nevšimla, že z patra nad námi stojí chlapec s zářivou blond kšticí a sleduje nás.

Po tom, co Harry dostal sbírku Lockhartových knih a snažil se odtamtud rychle prchnout, postavil se nám Draco, o kterém jsme doteď neměli potuchy, do cesty.

"Tohle ti dělá dobře co?!" zasyčel jako pravý had na Harryho. Já jsem se zdržovala v ústraní, protože jsem se s Dracem nechtěla vidět. Ale on začal na Harryho bez důvodu útočit a posmíval se mu. Dokud se neobjevil jeho otec, kterého bylo lehce poznat podle grácie a stejného odstínu vlasů jako měl Draco, a nezasáhl.

To už jsem se procpala ke zbytku a stoupla si před Draca, abych se na něho nemusela dívat. Bylo na něm vidět, že ho má přítomnost vykolejila.

Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled, ale nenechala jsem to na sobě zdát. Sledovala jsem, jak se pan Malfoy chová k Harrymu. Šel z něj chlad a strach. Ale spíš mě dostal svým tvrzením o tom, když Harry jmenoval Vy-víte- koho. To už jsem nevydržela a zasáhla.

"Strach ze jména jen posiluje strach z jeho nositele" řekla jsem naštvaně. Stále jsem cítila, jak mě propaluje Dracův pohled. Jeho otec se na mě překvapeně otočil.

"Vy musíte být Grangerová" řekl a při vyslovení mého jména se podíval na Draca, který stál za mnou, aby se přesvědčil, že odhadl správně. Teď překvapil on mě, že věděl, kdo jsem.

"Draco mi vyprávěl o vás a vašich rodičích" zodpověděl mi Dracův otec nevyřčenou otázku a já měla sto chutí se na Draca otočit a jednu mu napálit. Moc dobře jsem věděla, co znamenají mudlové v kouzelnickém světě, natož pak pro kouzelníky z čistokrevných rodin jako jsou právě Malfoyovi.

Věnovala jsem tomuhle tématu více o prázdninách, protože jsem stejně neměla co dělat a po tom, co se stalo ve vlaku při cestě nazpět, jsem hledala něco, co by mi vysvětlilo chování Draca Malfoye, který by ke mně měl mít naprostý odpor.

Naštěstí jsem nestála za větší pozornost, takže se pan Malfoy otočil zpět k ostatním a začal se navážet do rodiny zrzků. Což mi ale nebylo o nic víc příjemnější. Zachránil nás pan Weasley, který si zřejmě situace všiml a uznal za vhodné zasáhnout. Dracův otec se ale nedal jen tak odbýt a odešel až po tom, co znemožnil i chudáka pana Weasleyho.

Já jsem to celou dobu jen poslouchala s nepřítomným výrazem a snažila se uchránit před světem slzy při pomluvách mých rodičů a vlastně jiných mudlů. Taková zlá slova.

Draco se dal na odchod hned na to. Prošel kolem mě téměř bez povšimnutí, ale i tak jsem cítila, jak se o mě otřel. Nebylo to nějaké násilné drcnutí nebo šťouchnutí. Bylo to jako když jemně stíráte prstem prach z knihy. Byla jsem ale příliš citově nevyrovnaná na to, abych tomu věnovala pozornost, tak jsem to nechala být.

Ještě stihl Harrymu pohrozit, ať se těší ve škole, s co nejvíce drsným pohledem, který věnoval i Ronovi. Když odcházel, podíval se ještě na mě. Dovolila jsem si vzhlédnout, a tak jsem měla možnost vidět zcela jiný výraz než u těch dvou.

Nerozuměla jsem tomu a ani jsem tomu rozumět nechtěla.

...

Po tom, co jsme ještě všichni zkonstatovali situaci a pohovořili krátce ohledně prázdnin a toho, proč Harry nedostal žádný dopis ode mě nebo Rona, jsme se rozloučili, že se uvidíme za pár dnů ve vlaku.

Celkem se mi ulevilo, že si nikdo z nich nevšiml Dracova podivného chování vůči mě. A nebo jsem si to nalhávala a ve skutečnosti to tak nebylo.

Musela jsem ale ještě doma přemýšlet nad tím, z jakého důvodu o mně Draco vyprávěl svým rodičům a co všechno jim řekl.

Nevěděla jsem, zda o tom mám říct mým rodičům. Zda to mám vůbec někomu říct. Kamarádek jsem moc neměla a určitě by z toho beztak udělaly poprask. Buď bych já byla za hlupáka, co si to namlouvám, nebo by udělaly hlupáka z Draca a bylo by zle.

A mými kamarády byl Ron a Harry... Byli jsme sice dobrými přáteli, ale věřili by mi? Ron by akorát vyváděl.

...

Když jsem vcházela na nádraží King's Cross, byla jsem již rozhodnutá o tom nikomu prozatím neříct.

Shledali jsme se tam s Weasleyovými, pomalu se všichni rozloučili a bez dalších debat v posledních chvílích naskočili do vlaku a odjeli vstříc dalším dobrodružstvím. Ještě před odjezdem jsem se jednou optala, kde je Ron a Harry, ale paní Weasleyová mě s trochu káravým výrazem odbyla tím, že tu určitě někde jsou, jen zase vymýšlí nějaké lumpárny. Zaslechla jsem v rychlosti v Příčné ulici, co vyvedli a hodlala jsem se o tom dovědět víc.

Ale když jsem je nenašla ani v již odjíždějícím vlaku, bylo mi to už hodně divné. Přece by se ke mně hned hlásili.

Hodlala jsem prozkoumat i jiné vagóny, jestli na poslední chvíli nenaskočili někam jinam.

Do toho posledního jsem ale nehodlala jít už jen z principu. Ke Zmijozelům by nikdy nenastoupili. A tak jsem vlezla pouze do předposledního a optala se, zda tu není Harry s Ronem či je někdo neviděl někde jinde. Všichni jen kývali hlavami a krčili rameny, že o ničem neví. Divné, ani nikdo od nás z Nebelvíru o nich nic neví. Kde jen mohou být.

Když jsem se měla k odchodu zpět, zahlédla jsem skrz okenní tabulky, které umožňovaly náhled do jiných vagónů, Zmijozelskou kolej. A co čert nechtěl, blonďaté temeno. Rychle jsem se otočila a prchala pryč, než by se mohl Draco otočit a spatřit mě, i když pravděpodobnost byla velmi mizivá.

Prakticky jsem proběhla vagónem na druhou stranu, přeběhla mezi vagóny a zabouchla za sebou dveře. Ale když jsem se otočila, abych mohla vstoupit do vagónu druhého, do někoho jsem vrazila.

"Moc se omlouvám. Jsi v po-..." nedořekla jsem a zalapala po dechu.

Přede mnou stál ten, před kým jsem právě prchala pryč.

"V pořádku?" dořekl Draco za mě. "Teď už ano" upřel na mě svůj pohled a rty roztáhl do širokého úsměvu.

Já jsem zamrzla na místě.