Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

54. Úder pěstí i sekyrou

Následující dny to nebylo o moc lepší.

Snažila jsem se vyhýbat každému, kdo se na mě divně podíval.

Ginny se mnou Merlinžel nemohla trávit moc času, protože jako druhák měla více povinností, a tak jsem byla osamocená.

Většinu dní jsem trávila v knihovně, kde jsem zaměstnávala studiem, jak nejvíc jsem mohla.

Harry se se mnou pokoušel mluvit, ale odbyla jsem ho, že je mi fajn, protože s ním byl samozřejmě Ronald, na kterého jsem neměla náladu.

Nebo spíš jsem neměla náladu na ty jeho pohledy a postoje. Vypadalo to, že se bojí, že se co nevidět zcvoknu.

A to ani nevěděl, že jsem slyšela, co o mně řekl.

Ale co bylo ze všeho nejhorší, že se blížil den Klofanovy popravy a celý Zmijozel se choval, jako by to oslavoval.

"Hermiono?" přišel za mnou Harry do knihovny. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se.

Čekala jsem, že se ukáže Ron, ale nestalo se tak.

"Dnes je ta... nó... Poprava" polkl Harry. "Půjdeš se mnou a s Ronem za Hagridem?" zeptal se opatrně.

"Dobře" vzdychla jsem. Harryho to očividně překvapilo.

"Hagrid je přítel" dodala jsem.

A navíc je to částečně moje chyba, že Klofan přijde o život.

Poslední dny samoty jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k tomuto závěru.

Vždyť já jsem byla tím, kdo Draca vyprovokoval k takové reakci. Samozřejmě jsem nemohla předvídat, co udělá, ale částečně ta vina padá na mě.

Bylo mi z toho mizerně.

Ronald čekal, k mému překvapení, před knihovnou.

"Ahoj" pozdravil mě. Já jsem ho ignorovala a všimla si, jak si s Harrym vyměnil nechápavé pohledy.

...

Když jsme vyšli na nádvoří, které bylo liduprázdné a potemnělé díky šedým mrakům na obloze, málem jsem zůstala zaskočeně stát.

Všude poletovaly černé vrány a prostorem se rozléhal divný zvuk.

Jak jsme o pár vteřin později mohli vidět, ten zvuk patřil katovi, který si v poklidu seděl v jednom z koutů a brousil cosi, co vypadalo na obrovskou sekeru, kterou měl složenou v klíně.

Podívala jsem se po klucích, kteří byli v obličejích nezvykle bledí.

Kat se po nás díval jako po kořisti, a když jsme procházeli, věnoval nám úsměv, ze kterého mě zamrazilo.

"Nechce se mi uvěřit, že Klofana zabijou" promluvila jsem po dlouhé chvíli ticha. Mezitím jsme stihli projít přes dřevěný most až na okraj mýtiny.

"A bude hůř..." poznamenal Ron, který vyšel jako první z průchodu.

Ach ne...

Přímo před námi se za jedním z menhirů schovával Draco a jeho kumpáni a sledovali situaci, která se odehrávala pod námi, kde byla Hájenka.

"Otec mi slíbil, že si můžu hlavu toho hipogryfa nechat" uslyšela jsem, jak se Draco vychloubá. Kdyby mě nezarazilo to, co řekl, asi bych mu pogratulovala, že konečně pochopil, že se nejedná o slepici.

Přesto...

Vykročila jsem k němu plná zlosti. Draco uslyšel moje těžké kroky a otočil se. Tvář se mu rozjasnila.