Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

18. Deník, vzpomínka a vzkaz

Následující večer, který měl být na ošetřovně můj poslední, se za mnou zničeho nic zastavil Harry překvapivě i s Ronem.

Vylíčili mi, co se událo na dívčích záchodech v druhém patře, kam předtím nikdo nikdy nechodil. Tedy, až na nás.

Bylo to divné. Za celá léta tam nevkročila živá duše a hned poté, co jsme tam několikrát porušili školní řád, umývárnu někdo navštíví a ještě ji celou vytopí. Zvláštní.

Ale to nebylo jediné. Po Uršule, která pachatele neviděla, byla hozena kniha, kterou mi teď kluci donesli. Přesněji řečeno to byl deník.

Deník nějakého Toma Rolvoje Raddlea.

"Tom Rojvol Raddle?" zeptal se překvapeně Ron a vytrhl mi deník z ruky. "To jméno znám" dodal, když se podíval do deníku a já jsem se překvapeně podívala na Harryho.

"Odkud ho jen znám..." přemýšlel. "No jasně! Ta noc, kdy jsem si odpykával svůj školní trest" vzpomněl si. A tak nám řekl o své noci strávené nad leštěním stříbra v Pamětní síni. Tom dostal před padesáti lety nějaké vyznamenání za mimořádné služby Bradavicím.

Před padesáti lety...

"Víš to jistě?" zeptala jsem se Rona.

"Jo, proč?" nechápal. Harry se na mě taky zkoumavě podíval.

"Nevzpomínáš si, co vám řekl Malfoy? Tajemná komnata byla naposledy otevřena před..." začala jsem opakovat údajně Malfoyova slova.

"Padesáti lety!" skočil mi do řeči Harry.

Měli jsme novou stopu. Tom Raddle musel vědět něco o Tajemné komnatě.

Potíž byla v tom, že deník zel prázdnotou.

Merlinžel už bylo moc pozdě a kluci se museli vrátit na kolej. Já jsem stejně byla unavená, tak jsem šla spát. Věděla jsem, že až se ráno probudím, budu moct odejít a pátrat po něčem o Tomovi Raddleovi.

...

Následující den, když jsem přišla na snídani, spousta Nebelvírů byla ráda, že mě vidí. Musela jsem se pousmát, že už mě má rádo více lidí a ne jen Harry s Ronem.

Kdo ale nebyl rád, že mě vidí, tak Zmijozelský floutek. Nechápu, co proti mě pořád má a kdybych mohla, ihned bych ho zadusila pečenou slaninou a navrch zalila dýňovou šťávou. Sedla jsem si zády k němu, abych se na něho nemusela dívat.

Harry pro mě měl velmi důležitou zprávu. Včera zůstal déle vzhůru a ještě prozkoumával ten deník.

Nemohl mi ale říct, co se dělo, protože by nás mohl kdokoliv slyšet. Tak jsme rychle posnídali a šli pryč, kde mi konečně kluci sdělili, co se pomocí deníku dověděli.

"To nemohl být Hagrid" řekla jsem s jistotou, když mi tohle prozradili. 

"Vždyť toho Toma ani neznáme. Připadá mi jako žalobníček" souhlasil se mnou Ron. Harry ale ne.

Nezbývalo než jít přímo za Hagridem a zeptat se ho. Byl náš přítel, takže nebyl důvod za ním nejít.

"To bude skvělá návštěva. Ahoj Hagride, hele nepouštěl jsi někdy po hradě něco běsnícího a chlupatýho?" dělal si z toho Ron ironickou srandu.

"Běsnícího a chlupatýho? Mluvíte o mně?" objevil se najednou Hagrid za námi, až jsme leknutím poskočili. Jak to, že jsme ho přehlédli? Není zrovna liliput.

Ta situace byla divná. Harry ji ale velice dobře zaobalil otázkou, co to má Hagrid v ruce a ten se rozpovídal o slimácích, mandragorách a zkamenělých studentech.