Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

132. Bradavice naruby

Všichni jsme věděli, že z toho, co se stalo, nevzejde nic dobrého.

Přesto jsme nečekali, že Umbridgeová obviní Brumbála, že za naši Brumbálovu armádu je zodpovědný právě on.

A nečekali jsme, že Brumbál obvinění nepopře. Ale místo aby čelil ministerstvu, zmizí kdo ví kam.

Což znamená, že nás - celou školu - nechal napospas té ropuše, která se ujala vedení a ani učitelé se už neměli jak bránit proti jejím opatřením.

Zamkla školu a uvěznila nás tu jako své vězně. Zakázala veškerou výzdobu, zmizely i obrazy ze schodiště, dokonce i z věže obrazů! Nařídila pevnou večerku a pravidla ohledně scházení se a oči měla doslova všude.

Takže se nikdo o nic nepokoušel, protože se všichni báli trestu. Ani my z Brumbálovy armády doteď nevěděli, co za trest nás čeká.

Pár lidí z Nebelvíru, kteří v Brumbálově armádě byli, sedělo ve společenské místnosti a dodávalo si odvahy, že společně to zvládneme.

Já jsem na takové řeči neměla ani pomyšlení, takže jsem seděla v pokoji schoulená u okna a pozorovala, jak za vitrážovou tabulkou poletuje sníh, když se mezi sněhem najednou mihl tmavý stín. A než jsem stihla zareagovat, na venkovní parapet dosedla malá sova.

Koukala na mě v očekávání, že ji pustím dovnitř, a tak jsem otevřela okno.

"Copak tu děláš?" přejela jsem po jemném peří na její hlavě. Sova mi poskočením dala najevo, že pro mě něco má.

K noze měla připevněnou ruličku pergamenu, která evidentně musela být pro mě, jinak by to byla zvláštní shoda náhod.

Ještě než jsem ji sejmula ze sovího pařátu, bylo mi jasné, od koho je.

Nechtělo se mi číst Dracův tajný vzkaz, který by akorát rozvibroval mé pochroumané nervy, tak jsem ruličku odložila a zvedla se, abych sově donesla pamlsek.

Křivonožka, který spal na posteli, na protest zamňoukal, když ho probudil chladný vzduch proudící sem otevřeným oknem.

"Bude to jen chvilinka" poškádlila jsem ho prsty a šla zpět k sově, která zvědavě natahovala tělo, když jsem se k ní zpátky posadila.

Pamlsku se ale sotva dotkla a dál stála na římse v očekávání.

"Co bys tedy chtěla?" nechápala jsem její pohnutky.

Sova lehce zahoukala a vzala do zobáku ruličku pergamenu.

"To si jako myslí, že mě s pomocí sovy donutí si to přečíst?!" zeptala jsem se sama sebe rozhořčeně. Vytrhla jsem naštvaně sově pergamen a rozbalila ho. Stál tam stručný požadavek bez podpisu. Přesto jsem ale věděla, co znamená a od koho je.

Přijď o půlnoci na naše místo.

To snad nemyslí vážně?! Hloupost... On to myslí vážně! A to mě rozčiluje snad ještě víc než ta drzost mi vůbec takový vzkaz posílat.

Prudce jsem vstala, až se sova polekala, a šla pro brk, abych mohla naškrábat ještě stručnější odpověď, kterou jsem sově připevnila k noze a poté, co odletěla, naštvaně zavřela okno, které jsem už nehodlala otevírat.

Jak si ten floutek může vůbec myslet, že bych mohla něco takového, jako je sraz po večerce, udělat? Zvlášť když všichni studenti, kteří byli v Brumbálově armádě, včetně mě, už jeden trest mají.

Takový namyšlený hlupák!

Kvůli svému potěšení by riskoval můj život.

Nenávidím ho!