Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

3. Nečekaný obrat

Dracova nadutost pokračovala i na další hodině. Létání...

Po tom, co se Neville zranil vlivem zběsilého letu na koštěti, které ještě neuměl ovládat a madame Hoochová ho odvedla na ošetřovnu, Malfoy samozřejmě hned musel být středem pozornosti.

Ukradl Nevillova pamatováčka, který dostal od své babičky.

"Viděli jste, jak tvářil? Kdyby to ten trouba pořádně zmáčkl, vzpomněl by si, že má spadnout na zadek" vychloubal se na Nevillův účet. Už jsem chtěla zasáhnout, ale předběhl mě Harry, který byl s Dracem na kordy stejně jako já.

"Dej to sem, Malfoyi!" obořil se na něho. Ale Draco se nenechal zastrašit a ještě k tomu vyprovokoval Pottera ke vzletu. Snažila jsem se v tom Harrymu zabránit, že mu za to Zmijozelský náfuka nestojí, ale on mě samozřejmě neposlechl.

Harry nakonec Malfoye porazil, ale zřejmě né na dlouho, jelikož zanedlouho přišla profesorka McGonagallová a zavolala si Harryho k sobě s nepěkným naštvaným pohledem. Malfoy se samozřejmě potěšeně usmíval, že dosáhl svého. Oblíbenec má průšvih... Já jsem na Draca vrhla zlostný pohled.

"Na co tak civíš?!" všiml si mého pohledu. Otočila jsem uraženě hlavu na druhou stranu, abych se nenechala vyprovokovat a začala se bavit se spolužáky o Nevillovi. Ron, který stál v mém výhledu, jen nasucho polkl, že jeho kamarád má problém a zřejmě u mě hledal oporu, kdyby se Malfoy rozhodl odstranit i jeho.

Madame Hoochová přišla za dlouhou chvíli s tím, že dnešní hodina končí a my se s nesouhlasnými projevy roztrousili po pozemcích.

Jelikož měla ještě hodina probíhat, nelenila jsem a šla si do knihovny půjčit nějaké knihy o létání a Famfrpálu. Při tom jsem v chodbách narazila na vitríny s Bradavickými úspěchy, mezi kterými byly i úspěchy z Famfrpálu. Nemohla jsem si nevšimnout, že jeden z pamětních řádů byl věnovaný Jamesovi Potterovi, Harryho otce.

V knihovně jsem si vypůjčila hned několik knih, které jsem si odnesla do pokoje, abych si je mohla prostudovat dřív, než by mi je někdo vyfoukl pod rukou.

"Slyšeli jste už tu novinku?" štěbetali starší studenti Nebelvíru v naší společenské místnosti, kteří zřejmě zrovna neměli výuku. "Harry Potter se stal chytačem našeho týmu" zaslechla jsem pokračování oné novinky a užasle zůstala stát na místě.

Nechala jsem knihy knihami a s jedinou v ruce vyběhla zpět na pozemky hradu ve snaze najít našeho nového chytače, abych mu mohla pogratulovat.

Harryho a ani Rona jsem merlinžel ale nenašla, a tak jsem se rozhodla posadit se na nádvoří a pročítat si knihu, která pojednává o lekcích létání, abych nepromrhala ani chvilku. Začetla jsem se natolik, že jsem si ani nevšimla, že výuka je u konce a nádvoří se začalo plnit studenty. Až když si ke mně sedly mé spolužačky s profesorem Astrologie a začaly s ním probírat souhvězdí a jejich význam. Zaklapla jsem knihu o létání a věnovala se jejich tématu. Po chvilce jsem si ale všimla, že kolem mě prošli Harry s Ronem a něco horlivě probírali.

Uslyšela jsem, jak Ron Harryho povzbuzuje, a tak jsem se zvesela mohla přidat k jejich rozhovoru, který nebyl o ničem jiném, než o tom, že má Harry strach z tak velké zodpovědnosti jako je kolejní chytač ve Famfrpálu.

"Co když se znemožním?" dorazila jsem ke klukům ve chvíli, kdy Harry vyřkl své obavy.

"Neboj, neznemožníš se. Máš to v krvi" ujistila jsem ho, protože jsem věděla něco, co on zřejmě ne, soudě podle jeho výrazu. Zavedla jsem je oba dva tedy do té chodby, ve které jsem před nějakou chvílí brouzdala. Harry byl očividně překvapený, že jeho otec byl také chytačem.

Měla jsem ze sebe tak dobrý pocit, že jsem s nimi pokračovala v rozhovoru až do Nebelvírské věže, kam jsme měli všichni tři namířeno. Cestou jsme ale díky pohyblivým schodům zabloudili do chodby ve třetím patře, do které jsme měli zakázáno chodit a objevili tak něco, z čeho jsem byla vyplašená ještě po příchodu do naší společenské místnosti. Tam jsem se s oběma chlapci naštvaně rozloučila, jelikož jsem na ně měla zlost, že jsme se díky nim málem dostali do maléru.

S Malfoyem jsem se za poslední dny do křížku nedostala, ale zato Ron na mě měl pifku a to takovou, že si nebral servítky a klidně mě pomlouval, aniž by věděl, zda nejdu za ním a neslyším vše, co o mně říká. 

"Nedivím se, že nemá kamarády" vypustil z pusy několikátou poznámku na mou osobu. Dotklo se mě to, takže jsem s brekem utekla na dívčí záchody, kam nikdo nechodil a strávila tam celé odpoledne. Myslela jsem, že s Ronem a Harrym začínáme být kamarádi. Ale zřejmě jsem se mýlila.

Byl dnes Halloween, takže jsem mohla nerušeně vzlykat, jelikož jsem věděla, že všichni budou oslavovat ve Velké síni. Ale nakonec jsem usoudila, že litování sebe samé na záchodcích bylo už dostatek, tak přeci jen půjdu radši do svého pokoje.

Jenže můj názor se změnil, jen co jsem vylezla z kabinky a otřela si poslední slzu, která se prodrala řasami. Krve by se ve mně nedořezal, jak se tak říká. To bylo asi poprvé, co mnou projela panika. Neskutečná panika. Troll. A na dívčích záchodech. Začala jsem couvat zpět do kabinky, ale mohlo mi dojít, že to toho trolla akorát postrčí k akci.

Jen co jsem za sebou zabouchla dveře, troll zahřměl, ozvala se hlasitá rána a zvuky praskajícího dřeva. Z principu jsem se přikrčila a ještě že jsem tak udělala, jinak bych skončila stejně jako to dřevo. Naštěstí jsem skončila pouze v roztříštěném dřevě, dalo by se říct.

"Pomoc!" všimla jsem si ihned, že se do koupelny přiřítil Ron a Harrym. Nebyl čas přemýšlet, kde se tam vzali. Byla jsem za to vděčná, protože bez nich bych tu už asi nemusela být.

Přesunula jsem se z třísek pod umyvadla, ale tomu hloupému trollovi to neuniklo a jen tak tak mě minul tím svým obřím kyjem. Merlinžel smůla pro jedno z umyvadel. Zbyla po něm jen díra ve zdi, ze které prýštila voda jako krev.

Oba se zachovali velmi statečně a trolla nakonec dokázali skolit.

"Je to mrtvý?" zeptala jsem se nejistě.

"Myslím, že jen omráčený" odpověděl mi Harry a vytáhl trollovi z nosu svou hůlku, o kterou nešťastnou náhodou při boji přišel. Zašklebila jsem se odporem a Ron mě též napodobil s hlasitými projevy.

Chtěla jsem oběma poděkovat, ale nestihla jsem to, poněvadž se do místnosti přiřítil profesor Quirell, profesor Snape a těsně v závěsu profesorka McGonagallová, která se hned rozzlobila, když viděla, kdo ze studentů se tu nachází.

"Za to můžu já, paní profesorko" zastala jsem se mých spolukolejníků. Ti na mě překvapeně zírali, jako by nečekali, že vezmu vinu na sebe.

"Velmi jste mě zklamala slečno Grangerová, odepisuji Nebelvíru pět bodů" sdělila mi McGonagallová a mě polil stud. Na druhou stranu ale z toho kluci vyvázli dobře, tak jsem aspoň částečně měla dobrý pocit.

Když jsme byli propuštěni, ještě jednou jsem oběma poděkovala za záchranu. Ron se mi nakonec omluvil za to, co řekl a podali jsme si ruce na znamení, že všechno zase dobrý.

Tak přeci jen nebudu tak příšerná, když se kluk, který na mě byl naštvaný, dobrovolně utkal s horským trollem, aby mě zachránil...