Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

92. Na pokraji emočního kolapsu

Ahoj, 

moc se omlouvám, že jsem teď delší dobu byla v nečinnosti a nedala o sobě ani vědět. Rozebírat to nebudu, jen teď zkusím zamakat a zase najet do starých kolejí. (stud a semknuté rty)

Doufám, že nebudete naštvaní, že se více méně nic pořádného v téhle kapitole neděje a je to pořád dokola, ale asi se v tom trochu odráží můj vnitřní vztek a stres, který jsem potřebovala vypustit. (povzdech)

V příštích pár kapitolách se můžete těšit na rozluštění klíče, celé hádanky a konečně na druhý úkol. Co se asi bude dít, až se Hermiona probere z kouzla a vynoří se na hladině jezera společně s Viktorem? No, doufám, že to bude pikantnější, než jak to mám rozpracované v hlavě. (mírný úsměv)

Díky moc za trpělivost - pokud vás neopustila,

Vaše Stella

...

Nevím, jak dlouho jsme s Dracem stáli v ústraní Astronomické věže v objetí, ale cítila jsem, že je na čase, abychom se vrátili do reality.

"Měli bychom jít" odtáhla jsem se.

Draco nesouhlasně zamručel a já vzhlédla.

Propaloval mě těma svýma bouřkovýma očima a mračil se.

"Stejně si myslím, že takhle to jen zhoršujeme" zadívala jsem se jinam.

"Co tím myslíš?" zeptal se, ale mě bylo jasné, že moc dobře ví, co myslím.

Nebylo dobré, jak na sebe reagujeme. Ty záchvěvy pokaždé, když jsme se setkali pohledem. To vzrušení pokaždé, když jsme se jeden druhého dotkli.

Všechno víc a víc nabíralo na intenzitě, čím častěji jsme si dopřávali tato dostaveníčka.

A co až to jednou bude muset skončit, jako že bude muset?

Co potom?

Dracovo srdce zchladne a moje pukne bolestí?

"Ginny i Pansy mají pravdu... Tohle nás jednou zničí" chytila jsem se za srdce, jako bych už cítila tu budoucí bolest.

"Tak jen doufejme, že to nebude brzy" ušklíbl se Draco. To nemůže pro jednou aspoň trochu chápat, čeho se bojím?

"Copak ty se nebojíš?" upřela jsem na něj svoje oči. Blonďák bolestně svraštil obočí a zadíval se do dáli. Sluneční paprsky se setkaly s jeho očima a já měla pocit, že má místo duhovek stříbro.

"Není vhodné, aby ses muže ptala, jestli má strach" zamumlal po chvilce, ale na mě se stále nepodíval.

Měla jsem chuť ho popíchnout, že tady žádný muž není, ale spíš jsem přemýšlela nad tím, proč se vyhýbá odpovědi.

"Ano jistě, já zapomněla..." řekla jsem nakonec a odvrátila od něho hlavu. Po očku jsem se ale dívala, zda mu to bude vrtat hlavou.

Draco se na mě zase zadíval a prohlížel si mě.

"Co..." nevydržela jsem jeho upřený pohled a opět stočila svůj pohled na něj.

"Ty prostě chceš, abych to řekl" zamračil se. Opět.

"Nikdo tě k ničemu nenutí, Draco" poznamenala jsem, i když to tak pravda nebyla.

On se uchechtl a já nadzvedla obočí.