Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

44. Smaragdová

Když jsem se vrátila po Vánocích zpět do Bradavic, Harry už více méně nemyslel na to, co se stalo v Prasinkách. Je pravda, že ani v jednom dopisu se o tom nezmínil, ale člověk z toho nepozná, jestli nad tím opravdu přestal přemýšlet.

"Hermiono!" rozzářil se, když mě spatřil ve vstupní hale.

"Harry!" zvolala jsem radostně a hned se s ním běžela přivítat.

"Jak ses měl o Vánocích?" zeptala jsem se.

"Tak, jak jsem psal v dopisech. Vím, že lhát tobě je zbytečné" řekl Harry a já se musela pousmát.

"Kde je Ron?" nakousla jsem téma, o kterém Harry zřejmě začínat nechtěl.

"Je ve Velké síni... Měl pocit, že když ho uvidíš tam, nebudeš přede všemi tolik křičet" semkl Harry rty, jako by se bál, že začnu křičet na něho.

"Aha..." řekla jsem prostě. To, že mi k Vánocům nedal žádný dárek, jsem ještě skousla. Říkala jsem si, že mi ho třeba předá osobně. Ale to, že mi za celé Vánoce pořádně nenapsal... Vlastně krom toho přání od celé jeho rodiny mi nenapsal... To jsem už těžko strávila. A teď mě ani nepřivítá?!

Harry se pomalu vydal do Velké síně.

"Absolutně nechápu, co to do něho vjelo... V Prasinkách vypadal v pohodě, dokonce jsme se i smáli, a pak najednou bum, teď si hraje na tu jeho prašivou krysu a vyhýbá se mi jako Prašivka Křivonožkovi" frustrovaně jsem si stěžovala cestou k místu, kde Ronald seděl.

"Ronalde..." řekla jsem se vztyčenou hlavou a sedla si naproti němu.

"Ahoj Hermiono" řekl naprosto v klidu. "Jaké jsi měla Vánoce?" zeptal se, aniž by vzhlédl od Denního věštce a večeře.

"Kdyby ses obtěžoval napsat, věděl bys to" řekla jsem prostě a našpulila pusu.

"Plomiň, hle bebyl šas" řekl s plnou pusou.

"Prosím?!" zeptala jsem se s hlasem o oktávu výš. Ron polkl.

"Promiň, ale nebyl čas" řekl znovu.

"Já se neptala na to, cos říkal. Ale co má znamenat to "nebyl čas"?!" cítila jsem, jak mě polévá vztek.

A tak jsem si vyslechla zdlouhavý příběh Ronaldových tak nabušených svátků, že nebyl ani v jednu chvíli čas si sednout s kusem pergamenu a poslat mi sovu.

Po kterém jsem ani trochu necítila menší zášť.

Měla jsem sto chutí vmést Ronovi do obličeje, že i někdo tak nadutý, jako je Draco Malfoy, projevil větší zájem, než on sám.

Ale udržela jsem se a o dárkové krabičce, která se skrývala v útrobách jednoho z mých kufrů, jsem pomlčela.

Také jsem se s veškerou snahou přemluvila a ani jedinkrát se nepodívala ke Zmijozelům, abych vyhledala bouřkové oči.

A dařilo se mi to celkem úspěšně i dny poté...

Vlastně...
...

Až do Svatého Valentýna.

"Opravdu nechápu, proč s tím všichni tak nadělají..." řekla jsem popuzeně u snídaně a mávnutím ruky odehnala magická srdce, která poletovala nad stoly.

Ron a Harry se na mě zvláštně podívali.

I když jsem se na Rona už dávno nezlobila, pořád jsem mu dávala svým postojem najevo, že si to už mě ještě zdaleka nevyžehlil.