Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

141. Poslední večer

Po té události na ministerstvu se spousta věcí vrátila do původního stavu. Třeba to, že Harry byl zase oblíbený, nebo že se Brumbál vrátil na své místo ředitele.

Ale také započaly věci nové, což souviselo s tím, jak se celý kouzelnický svět dozvěděl, že Voldemort se vrátil.

To, že se všichni báli, ale nebylo nic proti tomu, jak byli studenti otravnější.

Všichni měli najednou potřebu za každým z nás, kdo byl přítomen ten den na ministerstvu, dolejzat a vyptávat se pořád na ty samé otázky.

Jenže nikdo z nás o tom nechtěl mluvit.

Byla to zrada, past a smrt.

Už takhle pro nás bylo těžké o tom mluvit mezi sebou.

"Kde myslíš, že teď bude Harry trávit léto?" zeptala se mě Ginny v pokoji při balení kufrů. Tohle bylo poprvé, co jsem byla ráda, že už můžeme jet domů. I když jsem věděla, že mě to po týdnu přejde a budu se chtít vrátit.

Obě jsme se po sobě podívaly a Ginny semkla rty.

"Budeme mu často psát. Častěji" řekla jsem při odchodu na naši poslední večeři v tomto ročníku.

"Mohli bychom ho pozvat k nám" navrhla a já se pousmála.

"To by mu myslím pomohlo. I když, moc si od toho neslibuj" hodila jsem po ní očkem.

Ginny po mně hodila čepici.

"Pořád jsem na tom líp, než ty. Mně by Harryho aspoň Ronald schválil" řekla a já se ušklíbla.

"Mně nemá Ronald co schvalovat. Navíc..." zamyslela jsem se. Nemluvila jsem s Dracem od zkoušek NKÚ a nebýt Ginny, možná bych na něj ani nepomyslela. "Nemluvila jsem s ním... Myslíš, že to věděl?" zeptala jsem se jí upřímně.

"Těžko říct" pokrčila rameny. "Chceš s ním mluvit?" zeptala se mě bez okolků.

"Ne!" zakroutila jsem hlavou tak zuřivě, až se mi roztancovaly kudrny. Ginny se mi tiše smála. "Nevím" zaúpěla jsem. "Neměla bych... Teď už rozhodně ne. Když se před námi objevil jeho otec tam na ministerstvu, tak..." odmlčela jsem se.

"A proto nechápu, co na něm vidíš. Vždyť si jsou se svým otcem tak podobní. Arogantní, namyšlení a-..."

"Dál nic neříkej" zasáhla jsem. Ginny se po mně nechápavě podívala. Ale já se dívala ze schodiště dolů do davu, kde zářila blond kštice. "On je jiný..." sklopila jsem pohled a postupovala dál do Velké síně. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem měla potřebu Ginny přesvědčit o opaku.

Možná jsem potřebovala něčí podporu v tom, že být jako potrhlá puberťačka zamilovaná do největšího zmijozelského spratka je naprosto normální.

"Je nebo není, teď už je to asi jedno. Vaše pohádka, nebo co to bylo, už skončila" zakončila to Ginny jednou drsnou pravdivou větou.

"Díky" poznamenala jsem otráveně a sedla si zády k Dracovi.

Draco

Jistěže si sedla zády. Kdo by se chtěl dívat do mé dokonalé andělské tváře, která teď byla pošpiněna vztekem, že?!

Teď, když se Pán zla ukázal na Ministerstvu, to bude doma ještě větší utrpení, než předtím. Už předtím jsem otce nenáviděl a tím pádem nevím, jestli se dá ta nenávist povýšit ještě na vyšší úroveň.

Abych pravdu řekl, poprvé mám chuť zůstat v téhle pitomé škole i přes prázdniny.

"Proč se tak mračíš?" sedl si naproti mě Theodore a zaclonil mi tak výhled na neposlušné hnědé kudrny, které můj vztek trochu krotily.