Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

136. Zrcadlový svět

Draco mě zavedl do sedmého patra, kde stále byly trosky vybombardované Komnaty nejvyšší potřeby. Umbridgeová evidentně nechtěla, aby byla znovu funkční a lákala tak k aktivitám, které byly zakázané.

Zastavila jsem se před tou dírou ve zdi, na kterou jsem se naposledy dívala z druhé strany.

Draco napřáhl ruku, abych se ho chytila a dovedl mě přes suť až do samého středu zrcadlové síně, kterou Komnata vytvořila pro Brumbálovu armádu.

"Neměli bychom tu být" zašeptala jsem do ticha a pustila jeho ruku.

"Sem nikdo nepřijde" řekl a kopl do jednoho menšího kamene. Ten se s hlasitou ozvěnou odkutálel na druhou stranu. Střelila jsem po Dracovi pohledem, že bychom na sebe neměli upozorňovat takovým hlukem. Omluvně se na mě zadíval a já si z celého srdce přála, aby se teď zastavil čas.

Jenže se nezastavil, což mi připomnělo mrknutí bouřkových očí.

"Fajn..." objala jsem se nervózně rukama. "Tak mluv."

Dracův výraz mi prozradil, že by nejradši nemluvil. Přesto jsem dál mlčela a čekala, až začne. A jakmile to ticho začínalo být nepříjemné a hlodavé, promluvil.

"Nechci, abys chodila s Weasleym" vysypal ze sebe. Překvapením jsem se napřímila. A Draco nic víc neřekl, jen se víc a víc zbarvoval do ruda, čím víc jsem se snažila z jeho obličeje cokoliv dalšího vyčíst. Nakonec radši uhnul pohledem.

"To je vše, cos mi chtěl říct?" svraštila jsem obočí. "U Merlina..." protočila jsem panenky. "Já s Ronem nechodím, jasný?!" vzdychla jsem.

"Já neříkám, že spolu chodíte. Jen tě žádám, abys s ním nechodila" odsekl tím svým povýšeným tónem.

"A to má být co?!" nechápala jsem. Draco po mně střelil pohledem. "To si myslíš, že budu navždycky sama jen proto, že my dva spolu nebudeme? Tak bys to chtěl, že?! Když mě nemůžeš mít ty, tak nikdo... Že jo?!" rozčílila jsem se, když mi došlo, o co tu jde. "Nejsme tady proto, že chceš říct svou verzi, jak to s námi bude, jelikož jsem všechno rozhodla já. Ale proto, že jsem tvoje... Myslím tím doopravdy tvoje. Patřím ti, že?! Tak proč si mě rovnou neoznačkuješ, hm?!" zuřila jsem a plácala nesmysly. Draco jen tiše trpěl můj projev slabosti a čekal, až zmlknu.

"Mýlíš se... Já patřím tobě" hlesl zoufale. "A bolí mě, když musím snášet ten pohled na vás dva a vidět, jak se na tebe dívá" zadíval se na mě a zkřivil při tom rty odporem.

"Jsme jen přátelé... Nemůžu za to, že se na mě tak dívá..." propalovala jsem ho pohledem.

Stáli jsme od sebe na délku paže, ale i na tu vzdálenost jsme cítili touhu, která nás pomalu spalovala zevnitř.

Draco se už nadechoval, aby něco řekl, jenže jsem ho předběhla.

"Tohle je přesně ten důvod, proč se nesmíme vídat" odstoupila jsem do bezpečné vzdálenosti. "Kolikrát ještě budu muset snášet tohle vše?" Cožpak netuší, že mě to taky bolí? Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu, abych se mu neschovala v náruči a ujistila ho, že chci jen jeho.

"Odpusť mi" řekl tiše a já vzhlédla. Měl ke mně nakročeno, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

A já si přála, aby ten krok udělal.

"Odpouštím" zkusila jsem to pro jednou po dobrém. Draca to očividně překvapilo a přimělo ho to zmenšit tu vzdálenost mezi námi, kterou jsem před chvílí prodloužila.

"Nechci tě ztratit" schoval mě ve své náruči. Cítila jsem, jak v něm mizí veškeré napětí, které se tam za poslední týdny nahromadilo. Dovolila jsem si vychutnat ten okamžik, než se ztratí a nasála jeho vůni.