Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

39. Hrdina je vlastně srab

"O to jde... Je to tajemství, Ronalde. A já slíbila, že ho nikomu neřeknu!" zamračila jsem se, ale v duchu jsem se smála. Vlastně bych mohla Ronovi říct, že Dracovým tajemstvím je, že je zbabělec a posera, což je vlastně tajemství, které uchovávám od prvního ročníku, ale myslím, že většina studentů ví, že Draco není žádný udatný rytíř.

"To musí bejt tajemství větší než Bradavický hrad, když za tebou furt dolejzá..." poznamenal otráveně Ron.

"Jen má pocit, že se musí ujišťovat, že jsem ho nikomu neřekla. A když říkám nikomu, tak tím myslím tebe a Harryho... No jen si to představ, když jsme my tři spolu. Neustále se na něho ohlížíte, jako kdybychom o něm hovořili" namítla jsem a cítila se jako vítěz, že jsem to tak dobře zaobalila.

"Tak za ním prostě zajdu a řeknu mu to do očí!" řekl Ron rozhodně jako hrdina a vstal od stolu, u kterého jsme už nějakou chvíli seděli.

"CO?!" vykulila jsem polekaně oči.

"Řeknu mu, ať za tebou přestane dolejzat, že si může být jistý, že o něm nemluvíme..." řekl Ron a vykročil pryč z knihovny. Já jsem se rychle sebrala a šla za ním, abych ho zastavila. Ve výsledku to ale nebylo nutné, neboť se Ron před knihovnou zastavil a já do něho narazila.

"Řeknu mu to, až bude vhodná chvíle..." řekl zbaběle nakonec. Asi uvědomil, že je na to moc srab. Já zakroutila očima. Jediný, kdo snad nebyl srab, tak byl Harry...

"Pojď, jdeme se připravit na zápas..." postrčila jsem ho a společně zamířili do Nebelvírské věže.

"Takže... Ten úkol..." obrátil po cestě Ron list. Já jsem opět vzdychla.

"Dobře, Rone, něco ti napíšu. Ale pod jednou podmínkou..." řekla jsem rezignovaně.

"Jasně, jako u Harryho... Neboj se, vím, že ti můžu věřit. A omlouvám se za to..." podíval se na mě Ron provinile.

"To jsem nemyslela... Chtěla jsem, abychom ten úkol udělali společně. Tím aspoň budeš mít lepší pocit, že jsi ho vlastně dělal ty sám a já aspoň zvládnu ten Harryho" řekla jsem rozhodně. Ron zaúpěl a já zvedla vítězoslavně hlavu.

"Tak dobře" řekl poraženě a já se musela pousmát, jak jde vše jednoduše, když je po mém.

...

Už začátkem famfrpálového zápasu začalo lít jako z konve a všichni jsme si připadali jako sazeničky při zalévání ve skleníku profesorky Prýtové. Tím byl souboj ještě napínavější.

"Nestíhám sledovat, co se děje" řekla jsem Ronovi, který nadšeně fandil Harrymu.

"Sleduj Harryho, už se honí za Zlatonkou, to je teď to nejdůležitější" ukazoval prstem, kde se zhruba nacházel Harry. Ale já jsem se i tak nemohla soustředit, protože na hřišti panoval chaos.

Foukal hrozivý vítr a už druhé koště zahořelo úderem blesku.

"Do toho Harry!" stihla jsem zakřičet akorát včas, když kolem nás proletěl pronásledujíc Zlatonku. To bylo jedinkrát, kdy jsem Harryho pořádně za celý zápas spatřila. Hned nato zamířil někam k nebesům, kam ho a jeho protihráče Zlatonka vedla. My byli nuceni sledovat tedy ostatní hráče, jak si počínají na hřišti.

V tom jsem si toho všimla a nebyla jsem jediná. Mrzimorský chytač padal k zemi.

"Rone!" vztyčila jsem ukazováček, abych nasměřovala jeho oči k bezvládnému tělu hráče, kterému akorát přispěchali na pomoc ostatní. Vzhlédla jsem k obloze ve snaze zahlédnout Harryho.