Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

84. Nervozita

Od rána nebyl na žádném místě v hradu klid. Vypadalo to tu jako na konci školního roku, kdy studenti sháněli poslední zapomenuté věci.

Všichni splašeně pobíhali a diskutovali o tom, co ještě nezařídili.

Profesoři si mezi sebou šeptali nad pergameny.

A já...

"Hermiono?" oslovila mě Ginny, která seděla naproti mně ve Velké síni na snídani.

"Hm?" zaostřila jsem na ni zrak.

"Mluvila jsem na tebe" poznamenala kamarádka.

"Ah... Promiň, jsem myšlenkami jinde" přiznala jsem.

"To vidím" zakroutila Ginny očima. "Ptala jsem se, jak jsi připravená na ples... Za celou dobu jsi ani jednou nešla do Prasinek shánět šaty a šperky, ani ses o ničem nezmínila... Připadá mi, jako bys měla tajnosti" upřela na mě zrak a já se cítila provinile.

"Jsem připravená... Fyzicky..." vzdychla jsem.

"Co to znamená?" svraštila zrzka obočí.

Já jsem se naklonila blíž a rozhlédla se, zda nikdo neposlouchá.

"Že máme s Viktorem natrénovaný společenský tanec na večer, který jsme si museli připravit, s účesem mi pomůže malé kouzlo a šaty... No..." odmlčela jsem se. "Viktor mi řekl, že si žádné shánět nemám" pronesla jsem šeptem.

"Počkat, počkat... Počkat... Cože?!" Ginny vypadala úplně zmateně. Poté se zapřemýšlela a já ji nechala, aby si srovnala myšlenky v hlavě.

Mezitím jsem se pohledem střetla s bouřkovýma očima, jejichž majitel právě dorazil na snídani.

Neměla jsem nejmenší tušení, zda Draco ví podrobnosti o tom, jak se to mezi mnou a Viktorem vyvíjí, ale i tak jsem se mu radši vyhýbala.

"To mi chceš říct, že ještě nemáš šaty?" zeptala se zrzka nakonec.

"Ne."

"Jak můžeš být tak klidná?!"

Na to jsem jí odpověděla jen letmým úsměvem. Ve skutečnosti jsem byla vynervovaná.

Nebyla jsem si jistá tím tancem.

Sice jsme ho s Viktorem trénovali celkem často a umíme ho, ale tancovat před celým hradem, to je něco jiného. Všichni na nás budou koukat.

Nebyla jsem si jistá těmi šaty.

Viktor to pro mě chce mít jako překvapení, ale kde bere tu jistotu, že se mi budou líbit, že mi padnou, že si v nich nebudu připadat hloupě?

Nebyla jsem si jistá ničím.

A pak tu byla ta věc...

Polibek od Viktora...

Stalo se to zrovna, když jsme nacvičovali kroky a už se nám to celkem povedlo. Jediná potíž byla při zvedačce... Při ní jsem vždy znervózněla a kvůli tomu jsme ji pokaždé zkazili.

Ten večer se mi ale povedla a já si konečně připadala lehká jako pírko. Jak jsem byla šťastná a nervozita ze mě konečně opadla, objala jsem Viktora kolem krku a jemně ho políbila na tvář jako poděkování.

Viktor se odtáhl a dlouze se na mě zadíval, čímž docílil toho, že jsem zrudla a studem bych se nejradši propadla o pár pater níž až do sklepení.

On ale využil momentu a polapil moje rty těmi svými.

Zaskočilo mě to, ale neodtáhla jsem se.