Police or mafia

58❤

POHLED HARRYHO
Když uslyším výstřely a Samanthtin výkřik, okamžitě vyběhnu na chodbu. Zahlédnu Justina ležet na zemi, ale Samanthu nevidím. Okamžitě k němu doběhnu a všimnu si toho že je postřelený, krvácí. „Co se stalo?" Kleknu si k němu a okamžitě volám do nemocnice Jasonovi, je to dost dobrý doktor, který se nikdy nezajímá, o to jak se to stalo a takové sračky kolem toho.

„Unesli ji" „Kdo?" Vykřiknu. „Nevim musíš jí najít, hned" jeho tvář bledne a oči sotva drží otevřené. „Ne musíš do nemocnice" křiknu po něm vystresovaně. „Najdi ji" upadne do bezvědomí a v ten moment mi přes mobil do ucha promluví Jason. Okamžitě mu řeknu co se stalo a že potřebujeme sanitku.

POHLED SAM

Otevřu oči a nemůžu uvěřit tomu, kde se ocitnu. Hned to tady poznávám. Velká bíločerná postel u prostřed pokoje, na které ležím. Šedočerné zdi, na kterých jsou obrázky z dětství a bílý nábytek. Že by tohle všechno byl jenom velký sen a já se z něho probudila u sebe v bytě? Hned, ale bolest, co mi udeří do hlavy, mě ujistí o to, že to žádný sen nebyl. Nedokážu si vybavit, co se vlastně stalo. Pamatuju si jenom to, že mi někdo dal nějaký ubrousek přes pusu a potom už mám okno.

Zvednu se z postele a výjdu na chodbu. Nebyla jsem tady tak dlouho, ale absolutně nechápu, co tady dělám. Vlastně naposledy jsem tady byla s mou matkou před pár měsíci.

Když uslyším nějaké zvuky z kuchyně, opatrně se k ní vydám. Z chodby si ještě před tím vezmu deštník, kdybych se měla nějak bránit. Sice deštník není vraždící zbraň, ale lepší než nic. Svou "zbraň" pevně sevřu v rukou a otevřu dveře kuchyně. Když spatřím onu osobu, co stojí u plotny, okamžitě se mi do očí vženou slzy. Deštník opouští můj dotek a padá na zem. Mé srdce se rozbuší jako o závod a na čele se mi začne tvořit studený pot. Nemůžu uvěřit svým očím.

„Ahoj Sam" jeho hlas je stejný jako dřív, oči má pořád stejně čokoládově hnědé, vlasy má o něco delší, než když jsem ho viděla naposledy a na bradě menší strniště. Chci promluvit, ale šok, který právě mám mi to neumožňuje. Po tvářích mi stékají už první slzy. Není to možné, musím mít halucinace. Je to jen sen. Zavřu pevně oči k sobě a hned na to je zase otevřu. Není to sen, stojí tady předemnou a usmívá se na mě.

„Jsem to já Sam. Pojď za mnou" rozevře své ruce a já se konečně přemůžu k nějakému pohybu. Dojdu k němu a okamžitě ho pevně obejmu.

„Jsi to vážně ty? Je to reálné?" Musím se zeptat, měla jsem tolik podobných snů, ale vždy jsem se z toho probudila. „Ano jsem" pevně mě sevře a já se rozbrečím štěstím. „Ale-ale jak?" pevně ho u sebe držím, nemůžu ho ztratit, už ne. „Vsechno ti to vysvětlím" zašeptá a políbí mě do vlasů. „Panebože" vydechnu a mé rty se zvlní do úsměvu.

„Myslela jsem, že jsem tě navždy ztratila" pláču. „Už jsi u mě." Vydechne mi do vlasů „promiň, že mi to tolik trvalo" stále nemůžu uvěřit, že tady vážně stojí a objímá mě. „Jak je to vůbec možné?" Trošku se od něho odtáhnu.

„Pojď se posadit" kývne ke stolu s židlemi, kde se za pár vteřin posadíme. Utřu si slzy z tváře a pořád ještě v menším rozruchu ho sleduju. „Víš.. Bylo to všechno nahrané" zamračím se „jak nahrané?" nechápu to, ani trochu.

„No prostě nezabil mě. Měl jsem ochranou vestu, ale chtěl jsem, aby si to myslel, protože potom si tě bude méně hlídat, když si bude myslet, že všichni kdo tě od něho chtěl dostat, jsou vlastně mrtvý" řekne mi to všechno a já šokovaně zamrkám. „Vždyť jsi tolik krvácel" zatřepu mírně hlavou, pořád tomu nechápu. „Vesta byla napuštěná umělou krví, takže když do ní střelil, vytekla z vesty ta krev" vysvětlí mi a mě to začíná dávat trošku smysl.

„Ale potom mě Justin pustil, byla jsem u své matky." to by přece měl možnost jít za mnou a vše mi vysvětlit. „Vím to, ale ještě mi nepřišla vhodná doba. A na víc tvá matka nesouhlasila"

„Ona o tom věděla?" Zamračím se. Vlastně mě to ani nijak nepřekvapuje
Má matka je svině, takže... Na mou otázku jenom přikývne. „Stejně tomu nemůžu uvěřit. Vypadalo to tak skutečně" vhrnou se mi slzy do očí, když si před očima, představím umírajícího Tylera.

„Já vím. Promiň, ale byla to potřeba" chytne mě za ruku, usměju se. „Hlavně, že jsi naživu" nemůžu se přestat usmívat, tak moc mi tenhle človíček chyběl. Můj úsměv, ale hned zmizí, když si vzpomenu, na to co se vlastně před pár hodinami stalo. „Co se děje?" Zeptá se mě, když pozná změnu mého výrazu.

„Zabili jste ho?" hlasitě polknu. „Nevím. Byl střelený do břicha" odpoví mi s nezájmem. „Proč tě to vůbec zajímá?" Pozvedne na mě obočí. „Nezajímá, jen..chci vědět jestli je v pořádku" „Proč?" zamračí se. „Jen tak" nemůžu mu říct, že mi na něm asi začalo záležet. Že mi záleží na všech tam. Nechápal by to.