Police or mafia

52❤

Už uběhly 2 týdny a Samantha se neozvala, ale pořád si stojím za tím, že se vrátí. I když by mě zajímalo, kde je. „Justine už jsi připravenej?" dojde do pokoje Harry. „Nejsi" odpoví si sám, hned jak mě uvidí jenom v boxerkách a bílém tričku. „Co když se jí něco stalo?" zeptám se ho a přecházím z místa na místo. „Myslel jsem, že tě nezajímá" opře se o futra dveří a přeměří si mě pohledem.

„Nezajímá. Jenom kurva něco se stát muselo. Neměla komu zavolat ani neměla žádné peníze. " promnu si obličej. „Nějak si poradila" pořád mi to stejně neleze do hlavy. „Ale podle mě se už nevrátí" dodá a já ho probodnu pohledem „Vrátí se. Vím to" řeknu to, co říkám pořád dokola. Věřím v to.

POHLED SAMANTHY
Dva týdny od doby co zamnou má matka přiletěla a odletěla semnou zpět do LA. Snažila se mi všechno vysvětlit, ale nijak mi to na ní názor nezměnilo. Nenávidím ji. Jen jsem od ní potřebovala pomoct a ona jediná mi dokázala pomoct. Hned za mnou letěla a pak mě odvezla zpět do LA. Bydlíme v mém bytě, který mi tak moc připomíná časy před tím než jsem si vzala na starost případ Justina. Pamatuju si jak jsem každé ráno tančila na písničky, když jsem uklízela myčku. Všechno bylo tak bezstarostné.

„A nemáš hlad?" zeptá se mě má matka. „Nehraj si teď na skvělou matku" vyprsknu a více se přikreju do deky. „Sam" povzdechne si a posadí se vedle mě na postel. „Už jsem se ti omluvila. Myslela jsem, že když jsi mi volala tak-" nenechám jí to ani dopovědět, protože ji skočím do řeči „to sis myslela špatně" vyprsknu. „Jsem ráda, že jsi v bezpečí” pousměje se ignorující mou větu. „A co teď? Budeme dělat, že se nic nestalo?” vyhoupnu se do sedu a podívám se na svou matku. „Chtěla bych začít od začátku” pousměje se na mě a já se ironicky uchechtnu. „To ale nejde. Nemůžu předstírat, že se nic nestalo.” její oči se začnou plnit slzama a ve mě se něco zlomí. Lítost. „Takže se tady jako budeme přehlížet?” zeptá se mě. „Ne” zavrtím hlavou a pokračuji „Ty co nejdříve odjedeš bůh ví kam a necháš mě na pokoji.” zpět si lehnu a otočím se na bok tak, abych byla k ní zády.  Uslyším jak si povzdechne a popotáhne, což znamená, že se rozbrečela. Samu sebe přistihnu, jak mi slza steče po tváři. Okamžitě si ji šetřu a zavřu oči. „Jen chci, aby jsi věděla, že tě mam ráda” promluví naposled než opustí pokoj. Myslí si, že jí tohle všechno odpustím? Že na to jednoduše zapomenu? Chtěla bych. Chtěla bych mít pocit, že mám zase svou mámu, která mě miluje, a která by pro mě i dokázala zemřít. Ale já takovou nemám a ani nikdy jsem neměla. Záleželo jí více na sobě než na mě. Taková ironie, když si uvědomím, že Timovi na mě záleželo více než mé matce. Ironie je taková, že se teď cítím jako nikdo. Jako kdybych neměla přátelé, práci, rodinu, ale tak to prostě je. Nemám teď absolutně nic. S Justinem jsem měla všechno. Všechno co jsem chtěla až na jednu věc. Svobodu. Často v noci nemůžu spát. Za ty 2 týdny jsem naspala opravdu málo. Pořád přemýšlím nad Justinem a nad naším posledním rozhovorem. Musel být moc naivní, když si myslel, že se k němu vrátím. Netušil, že budu tak zoufalá a zavolám své matce.

Deku si více přitáhnu k bradě a pohled mi padne na noční sloteček, na kterém jsou 2 rámečky s fotkou. V bílým rámečku je fotka, kde jsem já s Tylerem. Pamatuju si ten den. Šli jsme společně  na kolotoče. Udělalo se mu tam špatně že musel zvracet do odpadkového koše. Uchechtnu se nad tou vzpomínkou. Nesmím nad tím přemýšlet, proto se zadívám na druhý rámeček, ve které je fotka se mnou a mou matkou. V tu dobu to bylo ještě všechno bezstarostný. Teda pro mě. Na posteli se posadím a dívám se na tu fotku. Chybí mi to. Chybí mi, jak můj jediný problém bylo to jestli jsem dobře zvládla pohovor na policejní stanici. Jistě, že asi doopravdy bych to nezvládla, protože jsem neměla vystudovanou ani policejní školu, když jsem byla asi 2 roky u Justina, ale Willson to asi všechno zařídil s mou matkou. Takže mi stačilo podstoupit jen nějaký roční výcvik.

Vyruší mě vyzváněcí tón od mobilu, který mi Justin dal. Natáhnu se pro něho na noční stolek a dívám se na obrazovku, kde je napsané jeho jméno. Nejradši bych to doopravdy vzala a řekla mu ať pro mě přijede, protože i když mám svobodu jen 2 týdny, něco mi chybí. Připadám si jako nikdo, ale jsem volná. To co jsem celou dobu chtěla, teď mám. Mobil položím zpět na stolek a vstanu z postele. Podívám se do zrcadla, které mám na skříni a povzdechnu si. Musím začít žít. Najít si práci, najít si přátelé a zapomenout. Odhodlaně výjdu z pokoje do obýváku, kde sedí má matka na gauči a dívá se do prázdna. Dám jí šanci.

„Začneme od znovu” řeknu a její tvář se hned rozjasní. Široký úsměv se jí vytvoří na rtech a okamžitě se postaví z gauče. Nervózně ke mě přejde a já ji obejmu. Potřebuju mámu. I přesto jak moc si nalhávám, že ji nesnáším, mám ji ráda. „Moc se omlouvám zlatíčko moje.” zavzlyká mi do vlasů a já svým slzám nechám volný průběh.

„Zaplatí za to. O to se postarám. ” šeptá mi do vlasů a hladí mě po zádech.

Btw: omluvte prosím chyby💕