Police or mafia

26❤

Uleví se mi, když se po půl hodině auto zastaví a někdo mi sundá pásku přes oči. Mé oči si musí chvíli přiviknout na to ostré světlo. Když si přiviknu, zjistím, že je to Justin, kdo mi rozvazuje ruce. Na mém zápěstí jsou červené otisky lana.

„Kde to jsme?” nedá mi to a musím se zeptat. „Na letišti” odpoví mi a vyleze z auta. „Pojď vylez” pobídne mi a já tak udělám. Přidržuji se střechy auta, abych neztratila rovnováhu. Justin mi ještě ze sedačky podá sluneční brýle a klobouk. „Nasaď si to” řekne a sám si dá na oči sluneční brýle. „Proč?” ptám se, když si dávám na hlavu klobouk a na oči brýle. „Aby tě nepoznali”odpoví stručně.

Justin mě chytne kolem pasu, zavře za mnou dveře a jde se mnou k letišti. „A opovaž se udělat nějakou blbost” zavrčí a přitáhne si mě blíž k jeho tělu, což mi není vůbec příjemné. „Kde je Tim?”

„Kupuje letenky nebo něco takového” zamumlá a spěchá se mnou na letiště. Nervózně se ošije, když uvidí policisty, kteří si ho, ale vůbec nevšímají. Přemýšlím, jestli mu mám říct o tom jak jsem si vzpoměla. Vždyť je to nepodstatný. Nebudu mu to říkat. Nemusím mu přeci říkat všechno. „Ehm.. Potřebuju na záchod” řeknu hned co stojíme v centru letiště. „Nevydržíš to?” hodí po mě vražedný pohled. Popravdě? Vydržela bych, ale potřebuju mít od něho na chvíli klid. Aspoň na 3 minuty.

„Ne” zatřepu hlavou. „Tak pojď” zavrčí a jde se mnou k dívčím toaletám. Otevře dveře a dříve než stihnu vejít do vnitř, přeběhne mě Justin, který se rozhlíží po toaletách. Když zjistí, že se odsud nemám jak dostat, tak mě nechá vejít do vnitř. „Nedělej blbosti” zopakuje. Protočím nad ním očima a jdu do kabinky, kde vykonám své potřeby. Když stojím před zrcadlem, sundám si ty brýle a ten směšný klobouk. Vypadám otřesně. Doopravdy. Jen nad tím zakroutím hlavou a nasadím si na sebe zpět tu maškaru. Výjdu z dívčích záchodů a přejdu-no spíše dokulhám k Justinovi, který stojí na proti opřený o zeď.

„Jdeme najít Tima” se slovy mě opět chytne za pas a rozejde se se mnou do davu lidí.

...

Zjistila jsem kam jedeme. Na Floridu. Pořád, ale nemůžu přijít na to proč zrovna Florida. Sedím v letadle vedle Justina. Jsem zklamaná. Hodně zklamaná, že mě na letišti nikdo nezachránil. Trošku jsem doufala, že se něco zkomplikuje, ale nic. Justin to měl dost dobře promyšlené. Falešné občanky a pasy nechyběli. „Co noha?” optá se a já k němu stočím pohled. „Dobrý” a opět svůj pohled stočím zpět k okýnku letadla. Justin se otočí do zadu, kde sedí Tim. Něco mu řekne a potom se otočí zpět. Letuška nás upozorní, že se musíme připoutat, protože vyletáme. Poslechneme její pokyny a čekáme na odlet. Nikdy jsem letadlem neletěla, teda aspoň si to nepamatuju. Začínám být nervózní. Více se zapřu do sedadla, když ucítím menší pohyb. Vzlétáme a mé nehty se zaboří do kožené sedačky. Oči mám zavřené a mám co dělat, abych se z toho všeho nepozvracela. Nedělá mi to vůbec dobře. „Bojíš se?” uslyším to pobavení v Justinovém hlase. Nic neříkám a jen se vzhluboka nadechnu. Ucítím dotyk jeho ruky na mém stehně. Momentálně se teď na jeho ruku nemůžu ani soustředit a proto ji nechám volně položenou na mém stehně. „Klid. Za chvíli už budeme ve vzduchu a bude to lepší” uklidňuje mě a přitom mě hladí na stehně. A měl pravdu. Opravdu po pár minutách už mi to tak hrozné nepříjde. Pomalu otevřu oči, povolím ruce a okamžitě setřesu Justinovou ruku na mém stehně. Však on ji tam dá hned zpátky.

„Když jí tam chci mít, tak tam prostě bude” ani se na mě nepodívá. S povzdechem svůj pohled přesunu z okýnka. Jsem smutná, že opouštíme LA. Je dost možné, že mě teď nebudou moct najít. Jistě mám v uchu stále tu náušnici, ve které je zabudovaný sledovací zařízení, ale co když to prostě vzdají. I když věřím, že Tyler by toho jen tak nenechal.

POHLED TYLERA
„Slíbil jsem jí to” zakřičím už celý vynervovaný po Wilsonovi. „Nemáme tolik peněz, aby jsme si dovolili poslat policejní posátku až na Floridu.”  začíná mě tenhle chlap neskutečně srát. Klidně by ji bez nejmenšího problému nechal tomu Bieberovi. „Stejně to nemá cenu. Ta holka už je v podstatě mrtvá.” jeho slova mě tak neuvěřitelně naštvou. Všechny svaly v těle se mi napnou. Musím se vzhluboka nadechnout, abych tomu starému kreténovi nerozbil hubu.

„Děláte si prdel?” vykřiknu přes celou jeho kancelář. „Tomu si říkáte velitel celé policejní stanice z jedné nejlepší v LA? Když necháte nevinnou dívku-policistku na pospas tomu největšímu kriminálníkovi na zemi?”

„Tylere. Ta holka už to má spočítané. Vždyť už ji kdysi měl a teď má zas. I kdyby jsme ji zachránili, dostal by ji zpátky. ”

„né kdyby jsme ho zabili. Měli jsme to udělat už v tom jeho zasraném domě”

„Dnes to už řešit nebudeme. Máme spoustu dalších případů, které se samy nevyřeší”   řekne a jednoduše odejde. „Hajzle” křiknu a rozzuřeně kopnu do stolu. Nechápu jak tenhle chlap tady může velit.

Ahoj💃💃
Rozhodla jsem se že tenhle příběh budu psát dál a dopíšu ho 💪. Části nebudou vycházet moc často. Ale jedna za týden určitě 💃. Takže doufám, že jste rádi, že jsem zpět s touhle knížkou😈.

Snad se vám část líbila.

Zatím čusík✌

Btw: omlouvám se za chyby.