53❤

4.5K 262 27
                                    

Uběhly další dva týdny. Takže už je to měsíc, co jsem od Justina odešla. Hodně se toho změnilo. Má matka se soustředí na plán, jak zabít Justina více než na cokoliv jiného. Je spojená s hodně lidma, kteří mají svůj gang a chtějí Justina taky mrtvého. Snažila jsem se jí to vymluvit, ale přiměla mě, myslet si, že jeho smrt je správná. Ano je to správné, ale lhala bych, kdybych řekla, že nad ním každou noc před spaním nepřemýšlím. Myslí na mě? Chybím mu? Kladu si pořád ty samé otazky . Nevím proč. Snažím se na to stále přijít. Vždyť mi tolik ublížil. Tolik mě zranil. Zabil Tylera. Po celou tu dobu mi jenom ubližoval a i přesto, že se mi vyplnil sen, od něho odejít, mi něco chybí.

Má matka je opravdu posedlá nad pomstou Justina, až mě to vyvádí z míry. Nechci, aby ho zabila, ale je to správné. Zaslouží si smrt po tom všem, ale nedokážu si připustit, že mi na něm záleží. Nejradši bych si našla práci a šla dál, ale má matka si stojí za svým. Neskutečně mě tím štve.

„Nemůžeš s tím už přestat? Já chci spát” přeruším svou matku, která o půl jedné ráno telefonuje v obýváku tak hlasitě, že mě to vzbudilo. „Počkej Tony” promluví do telefonu, který si na chvíli oddálí od ucha. „Zlatíčko mám dobré zprávy” poví a přiblíží si ke mě. „Justin se našel. ” na jejím unaveném obličeji se objeví úsměv.

„Co že?”
„Našli ho. Je v Torontu. Jedou ho zabit. Už bude po všem” hrkne ve mě. Nemůžou ho přece jenom tak zabít. „Běž spát. Ráno už bude po všem a budeš moct žít bez starostí” pohladí mě po tváři a telefon si dá zpět k uchu. Jenom přikývnu a odejdu do svého pokoje. Okamžitě vezmu mobil do ruky a bezmyšlenkovitě výtočím Justinové číslo. Po pár pípnutí se ozve jeho hlas.

„Justine” vyhrknu do telefonu šeptem. „Samantho. Už jsem myslel, že nezavoláš” i přesto, že ho nevidím, jsem si jistá, že se ušklíbnul.

„Jedou tě zabít” řeknu potichu, aby to má matka neslyšela.
„Kdo?”
„Nějací lidí z gangů. Má matka to organizuje ještě s nějakým Tonym”
„Tonym? Jsi si jistá?” jistě že jsem si jistá. „Jo” „Do hajzlu” vydechne.

„Prostě letí tě zabít do Toronta” přecházím nervózně po pokoji. „To jim je k ničemu” zasměje se a já vážně nechápu, co mu právě příjde vtipné. „Co?” chtějí ho zabít a on z toho má srandu? „Protože jsem v Torontu byl včera. Dnes jsem v LA zlato.”

„V LA?” vyštěknu po tichu. „Jo. Chyběl jsem ti?” arogance z jeho hlasu nejde přeslechnout. „Co kdybych to teď šla říct matce?” mohla bych to udělat. „Neuděláš to”.
„Proč myslíš?"
„Jinak bys mě nevarovala. Neboj zlato. Brzo už zase budeš jenom má. Vím, že to chceš stejně jako já.” po těchto slovech hovor ukončí. Zmateně zamrkám a vstřebávám tenhle rozhovor. Znamená to, že si pro mě příjde? Chci to? Mé myšlenky jsou tak zmatené.

POHLED JUSTINA
„Jinak bys mě nevarovala. Neboj zlato. Brzo už zase budeš jenom má. Vím, že to chceš stejně jako já”  ušklíbnu se a hovor zavěsím. Věděl jsem, že na mě nezapomněla. Záleží jí na mě. Jinak by mi nevolala. Ale zarazila mě jedna věc. Ten zasranej Tony. Má být mrtvej. Nedivím se, že mě chce zabít, ale nad tím teď přemýšlet nechci. Chci přemýšlet nad MOU Samanthou.

„Brzy už bude zase všechno tak jak má být” zašeptám s úsměvem na rtech, pozorující okno od bytovky, kde je teď ONA.

POHLED SAMANTHY
Celou noc jsem nemohla spát. Mám strach. Nevím z čeho. Jestli z toho, že mě Justin zase unese a nebo jestli z toho, že ho zabijou. Mám v hlavě takový zmatek. Vstanu z postele a přejdu do koupelny, kde spáchám ranní hygienu. „Sam?” uslyším hlas mé matky v mém pokoji. Utřu si obličej do ručníku a výjdu z koupelny.

„No?” podívám se na ní. „Skočím si jenom něco vyřídit. Budu hned zpět. Zvládneš to?”
„Jo v pohodě” pokrčím rameny. „Tak jo. Něco si dej na snídani. Do půl hodiny bych měla být zpět” říká mezitím co si kontrolu věci v kabelce. „Není mi pět. Zvládnu to” věnuju jí menší úsměv „Já vím zlato.” usměje se na mě a odejde z pokoje a následně i z bytu. Vlasy si stáhnu do culíku a přejdu ke skříni. Vytáhnu si z ní obyčejné černé legíny a bílý svetr. V bytě máme celkem dost velkou zimu ještě aby ne, když už je prosinec. A za 15 dní jsou Vánoce. Milovala jsem Vánoce. Vždy to tak bylo, ale teď? Ani nevím. Obléknu se do nachystaného oblečení a jdu si do kuchyně udělat kafe. Do rychlovarné konvice si napustím vodu a zapnu ji. Do hrníčku si dám dvě lžičky kávy a opřená o linku, čekám než se mi uvaří voda. Promnu si své ospalé oči. Ticho v bytě je až strašidelné. Měla bych si pořídit kotě nebo tak něco, aby to tu nebylo takové osamělé. Ze strašidelného ticha mě vyruší rána z chodby. Leknutím sebou škubnu. Tělo mi ovládne strach a jen s těží své nohy přijmu k pohybu.

„Mami?” můj hlas se mírně třese, a když se pomalým krokem dostanu do chodby mé srdce vynechá jeden úder.

„Chyběl jsem ti?” stojí opřený o futra hlavních dveří a na obličeji mu pohrává arogantní úsměv. „Co-co tady děláš?” zakoktávám se. „Ale no ták. Snad si neztratila řeč” zasměje se a pomalým krokem přechází ke mě. „Musíš odejít” konečně najdu svůj hlas a couvnu, když se ke mě  pomalu přibližuje.

„Víš proč tu jsem. Chyběla jsi mi” pousměje se a už stojí krok předemnou. Snažím se své nohy přinutit k pohybu, ale nejde to. „A já jsem chyběl tobě. Je to tak, že?” natáhne ke mě ruku a pohladí mě po tváři. „Přiznej si to. Chyběl jsem ti”  jeho hnědé karamelové oči pronikají do těch mých. „Nechyběl jsi mi ” uhnu pohledem a nervózně polknu. „Tak se mi podívej do očí a řekni mi to” nadzvedne mi bradu tak, abych se mu dívala přímo do očí. Chci to vyslovit, ale nemůžu. Nevím proč. Jako kdybych ztratila hlas „Já-já” je jediné co ze mě výjde. „Věděl jsem to” usměje se a znovu mě pohladí po tváři. Během vteřiny se jeho rty ocitnou na těch mých. Jsem zaskočená. Nespolupracuji, ale ani se nebráním. Když se Justin odtáhne, olízne si rty.

„Ještě se pro tebe vrátím” naposledy mě pohladí po tváři a prostě jednoduše odejde.

Btw: omluvte prosím chyby❤

Police or mafiaKde žijí příběhy. Začni objevovat