Police or mafia

45❤

„Nechci tě tu nechávat samotnou” zamumlá Justin a promne si bradu. „Nebudu tady sama. Však tu se mnou zůstane Harry” nevím čeho se bojí. Vždyť tohle sídlo je plný mafiánů, co se mi může stát? I když zní to celkem strašidelně, ale v mé situaci to tak není. „No ještě lepší” protočí očima. „Proč mě tu s ním nechceš nechat samotnou?” zeptám se ho a mírně nadzvednutí obočí. „Protože vím jaký je”

„Mě příjde milý” pokrčím rameny „Milý” odfrkne si. „Chce tě beztak  do postele.” přijde mi v celku ironické, že to vychází zrovna z jeho úst. „A ty snad ne?” skřížím si ruce na hrudi a čekám na jeho reakci. „Takhle už úplně ne” chci se zeptat jak to myslí, ale hned na to pokračuje „Prostě se tě Harry ani nedotkne jasný?” ukáže na mě prstem. „Nechápu proč žárlíš”

„Já nežárlím” zavrčí skrz zaťaté zuby. „Ne? Tak proč mě tu s ním nenecháš samotnou? Žárlíš jen si to nechceš přiznat” řeknu mu to, tak jak to je. „Nežárlím” vykřikne po mě a velkou silou mě přimáčkne na zeď. Můj dech se zrychlí a do očí mi hned nahrnou slzy. „Nežárlím. Jen se tě nikdo jiný nebude dotýkat ani očumovat. Jsi jenom moje a tak to vždycky bude” křičí mi do obličeje, přičemž musím přivřít oči. Mé kolena se začnou třást a můj dech se čím dál více zrychluje.

„Jasný?” opět zařve a jeho pěst dopadne velkou ranou do zdi hned vedle mé hlavy. „Jo” špitnu a z oka mi vyklouzne slza. „Fajn” pustí mě a bez dalších slov opustí místnost. S nepravidelným dechem se svezu podél zdi na zem. Přitáhnu si k sobě kolena a nechám slzám volný průběh. Myslela jsem, že to neudělá, že nebude už tak majetnický. Sice jsem ho vyprovokovala, ale to mi tohle udělá pokaždé, co řeknu pravdu? Nevím jak dlouho nad tím přemýšlím, ale v místnosti se dělá šero a já stále sedím na zemi, opřená o zeď. Došlo mi to až teď, že tohle nikdy neskončí. Ten člověk je psychicky náročný.

Dveře se otevřou a do pokoje vejde kdo jiný než Justin. Rychle si setřu slzy z tváře a věnuji mu pohled. „Nic jsem ti neudělal” fyzicky mi nic neudělal, ale psychicky mě vyšťavuje. Nic na to neříkám. „Nechtěl jsem po tobě křičet” promluví ke mě, ale já na to nemám co říct. Radši zůstanu potichu, než aby mě zase seřval za můj názor.

„Nemáš být proč naštvaná. To ty jsi mě začala provokovat” jednou rukou na mě ukáže prstem a druhou si prohrábne vlasy. „Můžeš už kurva něco říct?” a opět se po pokoji rozezní jeho křik. Zavřu oči a nohy více přitisknu k tělu. Uslyším kroky blížící se ke mě, ale já stejně oči neotevírám. Jsem vytrašená a šíleně unavená. Za poslední dobu jsem skoro nic nenaspala.

„Otevři oči” jeho hlas je klidný až strašidelně moc. Poslechnu ho, ale svůj pohled mám zabodnutý do země. Nechci se mu podívat do očí. „Podívej se na mě” jeho hlas je hrubý a až moc zastrašující, a proto se mé oči setkají s těmi jeho. Stojí nade mnou zatímco já sedím u zdi. Ukazuje tím na to, kdo je tady pán. Klekne si ke mě a svou ruku natáhne k mé tváři, však ucuknu. Připomíná mi to začátek, když jsem u něho byla. Samozřejmě myslím ten co si pamatuju. On se tím nenechá rozhodit a hrubě mě chytne za bradu.

„Neubližuj mi..” vydám ze sebe dost potichu. „Tak ono to umí mluvit” vysměje se mi. „Jenomže na to už je trochu pozdě. Nemyslíš?” nakloní mírně hlavu na bok a mě se v očích vytvoří slzy. „Prosím” po tváři mi steče slza. „ššš. Bude to jenom trochu bolet” mluví jak naprostý psychopat a já se ho začínám zase bát. Než stihnu cokoliv zaregistrovat ucítím jeho prsty v mých vlasech, které pevně sevře. Přitáhne si mě blíže k jeho tváři a potom s mou hlavou praští o zeď. Palčivá bolest vystřelí do mé hlavy a před očima se mi na malou chvíli zatmí. Všechno se semnou začne točit a dokonce začínám vidět rozmazaně. „To jen, abys věděla kdo tady velí” jeho hlas slyším tlumeně. Jeho ruka opouští mě vlasy a hned v momentě se svalím na zem. Můj žaludek se obrátí a mám co dělat, abych se hned nepozvracela. Nehorázná bolest v hlavě ovládá celé mé tělo. Z očí mi teče nespočet slz, které nejdou zastavit. Všechno se semnou točí a v uších slyším hlasíté pískání.

„Vstávej” opět ten tlumený hlas, který patří Justinovi. Mé tělo se celé třese díky bolesti, kterou mi způsobil Justin. Po chvilce začínám vidět opět ostře a hlava se mi už netočí tolik jako před chvílí. „No šup vstávej” nejradši bych ho poslala do prdele, ale na smrt jsem ještě mladá. Třesoucíma rukama se co nejvíce zapřu o zem a posadím se. Hlavu si opřu o zeď zamnou a vzhluboka se nadechnu.

„Jedu teda pryč. Tak se dej do kupy a vzpamatuj se už konečně” řekne a jednoduše odejde. Já se mám vzpamatovat? Nevím kdo z nás je psychopat. Vzhluboka se nadechnu a ruku si položím na své čelo. Otřu si kapky potu z čela a snažím se nemyslet na ukrutnou bolest hlavy.

„Donesl jsem ti něco k jídlu” hned co Harry dojde do místnosti, tak se zarazí na místě. „Co se stalo?” talířek s jídlem položí na skříň a dojde ke mě. Klekne si přede mě a z obličeje mi odhrne vlasy. Dotkne se mého zranění na čele, syknu bolestí. „Justin?” pozvedne obočí a já přikyvnu. „Ja chci pryč” zašeptám.

„Můžeme se jít projít jestli chceš ať na chvíli vypadneš” nabídne mi a jeho nápad se mi zamlouvá „to zní fajn” pokusím se o úsměv. „Super. Jdeme” postaví se a pomocí jeho ruky mi pomůže vstát. Na okamžik se mi zatmí před očima a tak stisknu Harryho ruku silněji, abych se udržela na nohou.

„Hej v pohodě?” optá se. „Jen potřebuju nějakej prášek..prosím” vydechnu a on okamžitě přikývne. „Tak pojď. Pomůžu ti”

Btw: omluvte prosím chyby ❤