Láska z nenávisti ✔

Epilog

Pohled Kim
-o 5 měsíců později

„Tak a dost! Nemůžeš mě neustále ignorovat, Kurte!" vyletím na svého stvořitele.
„Můžu! Když si ten kokot mohl odejít, pak já tě mohu ignorovat" uchechtne se. Furt se chová jako malé děcko. Jeho trucovitost je hrozná.
„Nechovej se jako spratek, co si něco usmyslel! On odešel, protože jsem to chtěla! Chtěla jsem se s ním rozejít, tak odešel!" rozhodím rukama.
„A co teda chceš po mně? Abych se ti věnoval? Abych vzal místo, kde byl dřív Ricoušek? Nebo co?!" zakřičí v mém pokoji, který tady na hradě mám. Řekl jeho jméno. Tak dlouho tady to jméno nikdo nevyslovil. „Zopakuj to" odvětím klidně.
„Co?" nechápe.
„To jméno" vydechnu.
„Ty na něj myslet nepřestaneš, co? Furt teda nechápu, co po mně chceš. Měla by si se rozhodnout, co vlastně chceš" prskne.
„Jasně, že nepřestanu!" rozhodím rukama. Jak asi můžu zapomenout na někoho, komu jsem byla oddaná a to pouto přetrvává?
„A co když se neumím rozhodnout? Já nevím! Nevím, kam zmizel. Nevím, co s ním je. Nevím ani, jestli mám k tobě ještě nějaké city! K tomu jsi zadaný a mluvíš tady, jak kdyby jsi každou chvilku byl ochotný vykopnout Frey! Ty seš takovej zabedněnec!" vyletím na něj naoplátku zase já.

„Zabedněnec?! Já, že jsem zabedněnec?! Vždyť ty si semnou ty dva roky jen hraješ! Jestli-že já jsem zabedněnec, pak ty jsi prachsprostá mrcha!" sykne.
„Cože jsi to řekl?!" otevřu pusu v údivu. Mrcha? Že si s ním hraju?
„Ano! Stále si mi dávala nějaké naděje! Přitom jsem u tebe nikdy šanci neměl!" zafuní. Kdy jsem mu sakra dávala naděje? Nikdy jsem mu neřekla, že by u mě šanci měl. V životě jsem nic o našem vztahu neřekla, tak jaké naděje?
„Co to tady meleš?! Kdy jsem ti řekla, že bych s tebou byla?! Kdy?!" vykřiknu hystericky.
„Dávala si jasné signály!" odpoví namísto mé požadované odpovědi.„Heh" uchechtnu se zoufale „kdy, hm?"
„Třeba když to vypadalo, že chcípl" vyprskne „vypadala jsi na to, že se každou chvílí zhroutíš!" 
„To ale není důvod k tomu, aby sis myslel, že ti dávám naději!" odvětím polokřikem.

Moc dobře si pamatuji na to, jak jsem byla vyřízená. Pamatuji si, jak mi poprvé řekl, že mě miluje.

Věnoval mi poloúsměv a já náhle ucítila prudký tlak. Můj upír si mě rukou stáhl na sebe, takže já dopadla na měkkčí. Podívala jsme se dolů a než jsem stačila mrknout ucítila jsem šílený náraz na zem, až mi to málem vyrazilo dech. Vystrašeně jsem se podívala na nehybnou postavu ležící pode mnou.
„Rico?" špitla jsem. Nic. Ani sval se mu nepohnul.

Viděla jsem tenkrát všechno černě. Nic pro mě nemělo smysl. Proč? Protože jsem si myslela, že moje láska umřela. Byl tak bledý.
„Já to tak ale viděl" vrátí mě ze vzpomínek do reality Kurt.
„Tak si to viděl špatně" zadívám se mu do očí.
„V čem je lepší,než já?" podívá se na mě vyčítavě.
„Byl u mě první" sklopím zrak.
„Ne, to já byl u tebe první" namítá.„Vážně?" pozvednu obočí „ty jsi byl u mě, když jsem se pokousaná vzbudila. Hm?"
„Ne" šeptne.
„Tak vidíš. Promiň, ale ty jsi mi od začátku vnesl do života jen trápení. Já trpěla! Trpěla jsem, když jsem zabila! Trpěla jsem, když jsem nemohla za mamkou, za svým psem. Nikdy jsem tě nemohla milovat láskou, jakou miluju Rica" řeknu po dlouhé době jeho jméno. Skoro, jako bych zapomněla, jak se jeho jméno vyslovuje. Cizí a přesto tak známé.

„Stále ho miluješ?" zvedne zrak.
„Ano" vypadne ze mě okamžitě.„Proč?" zamračí se.
„Protože" zamyslím se. Protože to je můj Rico. Kluk, co si získal moje srdce už od začátku. To on mi řekl ty slova lásky.
„Protože mi řekl, že mě miluje" hlesnu. S kým teď je? Sám? S jinou? Kde je? Jako by mi někdo v hlavě rozsvítil.
„Jen proto?" podiví se naštvaně Kurt.„Právě proto a vůbec. Kurte, já-já musím jít" rozběhnu se do chodby. V šatech nad kolena a bosá. Z chodby na dvůr. Z dvoru k bráně. Z brány do temného lesa. Můj běh nabírá na rychlosti.