Láska z nenávisti ✔

40.kapitola

Pohled Kim

A ono vážně. Bude to jeho konec. Jeho poslední den, který si sám určil. Jako bych mu měla určit osud já. Jako by moje rozhodnutí znamenalo víc než si kdokoliv myslí. Ta síla, jež mě náhle přepadla při pohledu na jeho ohavný a zrádný ksicht se nedá popsat. Síla, jenž chtěla být vypotřebováná na jeho osobě. V životě jsem nepociťovala takovou nechuť, nenávist a touhu někoho navždy umlčet, jako právě u něj.

Chci ho vidět umírat. Chci, aby okusil bolest všech mrtvých. Aby poznal, jak nelítostný byl. Musí poznat, o co připravil desítky bytostí. Uvědomit si, kolik nevinných, za svobodu bojujících dívek i chlapců, starších či mladších, připravil o život. Z části mu chci vrátit ty rány, které mi zasadil u něj doma na párty. Ukázat mu, jakou jsem se stala. A být poslední osobou, kterou ve svém prohnilém životě uvidí.

Stojím mu za zády. Od jeho zad mě dělí jen pouhopouhých deset kroků. Přemýšlím a je mi celkem jasný, že i on přemýšlí. Sic nad východiskem, ale přemýšlí. Jsem rozhodnuta podobat se mu? Mít na svědomí život? Život Freda?

„Jsi obdivuhodná“ promluví zelená osůbka, jenž se záhadně objevila vedle mne. Její klidný hlas mi způsobuje husí kůži.
„Proč obdivuhodná?“ zeptám se dryády. Co je obdivuhodné na tom, že chci konat pomstu, ale čtvrtinu z mých bojovníků pozabíjí dřív, než se vůbec vydáme na cestu. Oddálil náš odchod. Což znamená, že už nemáme den náskok. Na této situaci není nic obdivuhodného, stejně jako na mně.
„Je obdivuhodné, jak přemýšlíš. Hledáš fakta. Vsadila bych krk za to, že myslíš na to, zda chceš být jako on a oni“ kývla hlavou k davu, kde černé zahalené osoby nasazovaly své krky, aby nás zastavily. Aini je zvláštní dryáda. Přesně takové jsem si je vždy představovala. Klidné, moudré, hbité, upřímné, všímavé. Je dokonalou kopií mých představ.

Například upíry. Vždy jsem si upíry představovala jako bledé, popelovité, děsivé tváře. Trochu jako z Underwood. Podivná kůže, nelidský vzhled, křídla. Nehezká ústa a krvavě rudé oči. Nic takového ale není. Jsou jako lidé, jen žízní po krvi. Jsem jako člověk, který se živí krví.

Vlkodlaky jsem vždy viděla jako obrovská roztomilá stvoření, jenž mají povahu psa. Pro pohlazení udělají salto vzad a v lidi se mění jen zřídka. Neviděla jsem v nich dominantní predátory. Moje představy byly zkrátka naivní. Realita je taková, že jsou agresivní, děsiví a tvrdohlaví. Plus málokdy uznají svoji chybu. Jsou však i výjimky. Co třeba Freya? Nevypadá na agresivní holku. Možná má pár genů, ale strana dryád to lehce odrazila.

Představa o démonech byla klasická. Vlastně ani teď pořádně nevím jací jsou. Mohou mít bělmo, ale nemusí. Moje představa byla taková, že měli mlhově černé oči, zamračené výrazy, černé oblečení i černé vlasy. Představovala jsem si je jako padlé anděle. Andělé s černými křídly a smutkem v srdci. Nikdy jsem nevěřila na andělé, ale na démony ano. Občas mi přijde, že moje představy a mínění se v démonech tolik nesekly, ovšem při jejich prázdných zlostných pohledech si za to chci nafackovat.

Jaké bytosti znám? Dryády. Bojovnice s různými povahami. Přijde mi, jako kdyby některé toužily po tom, být třeba jen prodavačkou v Albertu. Jako by jejich touha směřovala obyčejným lidským směrem. Vemte si Véneu. Kříženec démona s dryádou. Výbušnina skřížená s boulingovou koulí. Pravým opakem jí je Aini. Milá, klidná duše dryády. Dryády nechápu asi ze všech nejvíc. Třeba Sandra určitě není milá a klidná.

„Mlčení znamená souhlas“ podotkla, když jí stále neodpovídám. Němě otevřu pusu, ovšem zase ji zavřu.
„I když ty jsi spíš byla myšlenkama jinde“ uchechtne se. Je až děsivé, jak mi vše řekne na rovinu. Jak v těžké chvíli je stále při smyslech. Vážně se v dryádách nebo alespoň v ní, ztrácím.