Láska z nenávisti ✔

9.kapitola

Pohled Kim

„Opět se setkáváme" promluvil. Jen jsem na něj zírala, neschopná slova. Proč zrovna on? Proč ne někdo jiný?
„Kurte e" zakoktala jsem vykolejeně. Jeho ústa se zformuvovala do úšklebku „čekala si někoho jiného?" V jeho očích byly jiskřičky pobavení a radosti? Oněměle jsem zírala na kluka přede mnou. Stojím před ním jen v Ricově mikině, pod mikinou mám plavky a na nohách žabky. Nedivím se, že si mě spletli s holkama na sex. Vlastně mu chci poděkovat, protože ten upír nevypadal, že by mě chtěl nechat žít. Každopádně z mých úst slovo „děkujů" nevyjde. Budeme konat, Kim! V duchu jsem se přemlouvala ke kroku blíže.

Nadechla jsem se a mého sebejistého zachránce obejmula. Ihned jsem nasála vůni po šeříku a jehličí. Jakmile jsem se na něj „nalepila", tak se jeho svaly napnuly. Cítila jsem každičký jeho sval, který se pod mým dotekem pohnul. Nejistě mi obejtí oplatil. Stáli jsme u silnice v objetí. On měl své ruce trošku výš nad mými boky a já tak nějak taky. S tím rozdílem, že já jsem vdechovala jeho vůni, zatímco on jen stuhle stál.
„Tolik lásky bych nečekal" podotkl, když se trochu probral. Okamžitě jsem se zamračila nad jeho chováním. Nad chováním namyšleného frajírka. Opustila jsem vůni šeříku i jehličí a zamračeně se na něj podívala „je to jen vděk za záchranu." Pobaveně se pousmál „nechtěl jsem zasahovat" pokrčil rameny. „Ale zasáhl jsi" namítla jsem.
„Ale nechtěl jsem!" opáčil tvrdohlavě.

Povzdechla jsem si „tak proč jsi mi teda pomohl?" Zaraženě se na mě podíval a jeho pohled jasně říkal „bojuju se svojí myslí, ztichni!" Nakonec jen o krok ustoupil „protože tu nikdo jiný nebyl." Příkývla jsem na pochopení, zmatená jeho chováním. Naposledy mi olizoval ucho! Nestihla jsem zareagovat a jeho výraz ve tváři se změnil. Jeho přísnou tvář nahradil sebejistý kukuč s ďábelskou jiskrou v oku.
„Teď už bych si tě vlastně mohl vzít" rozešel se ke mně.
„Nejsem věc!" zaprskala jsem.
„Ale i tak mi patříš! Vděčíš mi za život Kim!" zvyšoval hlas a pomalým krokem se přibližoval. „Nikomu nepatřím! A vůbec!" cukla jsem sebou a zastavila. Mezitím ke mně došel a stál přímo naproti mně. Napřáhla jsem pravou ruku a vlepila mu facku „za to ucho!" Tvrdě jsem na něj upírala zrak, doufajíc, že moji faleš neprokoukne.

„Miláčku" vydechl „dneska tady nemáš nikoho. Ani tvého prince Rica, ani bojovnici Zion či poskoka Adama, nemluvě o tvojí známé, která se na našeho upíra dost sápe. Být tebou vážil bych slova i činy" mrkl na mě. Vypustila jsem vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji. Propalovala jsem jeho teď hnědé oči.
„Neříkej mi-" zacpal mi pusu. „Copak? Neříkej mi miláčku, si chtěla říct? Bla bla bla, zlato" protočil oči. Kousla jsem ho do ruky tak, že mu v malíčku křuplo a rozběhla se pryč. Návštěva klubu měla výhodu. Napila jsem se, najedla a to jsem tím ještě udělala dobrý skutek! Lidé po ulici se na mě ohlíželi a já se divila, že mě vidí. No jasně, běžím pomalu. Nabrala jsem na rychlosti, probíhajíc mezi lidmi jako vychřice. Žádný vánek, vychřice jsu!

Běžela jsem směrem Amandina domu. Byla jsem už jen ulici od mého provizorního domu, když jsem spatřila na krátko střiženou ženu. Po boku měla statného psa a se smutným obličejem mířila do obchodu. Její mikádo se občas zhouplo, jak jí ovanul chladný vzduch a její rty se někdy zachvěly. Schovala jsem se za nejbližší strom a hleděla na ženu, která uvazovala statnou dogu u obchodu a sama zamířila do víru potravin.
„Roxy" vydechla jsem a z oka mi ukápla jedna kapička krve. Doga se u obchodu jako na povel otočila a začala zběsile vrtět ocasem. Náhle se podívala mým směrem, nadšeně vyjíc. Rvala se s vodítkem, které ji udržovalo v bezpečné vzdálenosti od své majtelky. Ode mne.

Pak se to stalo strašně rychle. Roxy, moje doga, se vytrhla z obojku a plnou parou mířila ke mně. S vypláznutým jazykem mířila k silnici, po které jezdili nasupení řidiči a řidičky. Jako by ji hlídal sám anděl strážný, proběhla mezi auty, nevnímajíc troubení. Skočila přímo ke stromu, kde jsem se ukrývala. Červené slzy mi zmáčely tváře a já se s neskrývanou radostí sehnula k mému psímu příteli. „Hodná holka, no ahoj!" krotila jsem ji. Skákala po mně, pak opět odskočila a začala se točit a zase byla na mně. Po chvilce se uklidnila a začala mne očichávat. Její černý čumáček se nakabonil a ona vyhrnula pysky.
„Roxy" šeptla jsem, očekávajíc mírumilovné oči svého psa. Nahlas zafuněla a kvikla, jako by se mi podřídila, i když věděla, co jsem zač.