Láska z nenávisti ✔

3.kapitola

Pohled Kim

Teď kam? Sedím tady jako hromádka neštěstí, sleduji svůj dřívější domov. Místo slaných potůčků, mi z očí teče krev. Nedovedete si představit, jak mě tahle proměna ničí! Stmívá se, začíná noc.
„Proč já? !" zakřičela jsem do prázdna. Vážně jsem neočekávala, že mi ono prázdno odpoví.
„Myslel jsem si, že si to pochopila" ozval se hlas za mnou. Vylekáním jsem sebou trhla. Za mnou stál kluk s černými vlasy, hnědýmk oči, do kterých se mísila červená. Černý kabát mu vlál do větru, nablízkané boty a hůl. Ne hůl, jako mají staří lidé, ale hůl taková. No, prostě hůl!
„Tak se pokochej no" rozmáchl se rukama. Pozvedla jsem obočí, přimhouřejíc oči.

Stál vedle mě, jako bůh. Ne, že bych si o něm myslela, že je bůh, ale on se choval jako bůh. Myslím, že si něco podobnýho o sobě i myslel.
„Pokochala bych se, kdyby bylo čím" broukla jsem, otírajíc si krev po tvářích. Nebudu tvrdit, že mi nepřipomíná toho kluka z parku. Vlastně vypadá úplně stejně!
Stoupla jsem a založila ruce v bok „tvé jméno?" naklonila jsem hlavu na bok.
Stočil koutky úst do úsměvu „Kurt Vilson,zlatíčko" usmíval se škodolibě. Kdybych teď měla hodnotit můj vztek na stupnici od nuly do deseti, byla by to stovka!
„Vypadáš zaskočeně" přibližoval se.
Tlumeně jsem zavrčela „proč?!" Uchechtl se „byla jsi tak roztomilá a zároveň tak sexy" odhodil hůl.
„Jenom kvůli tomu?!" zamračila jsem se a ucouvla o krok zpátky.

„Jenom?" povytáhl nevěřícně obočí „ani nevíš, jak dlouho tě sleduju na každičkým kroku, Kimi." Děsil mě čím dál víc.
„Sledoval?! Proč?!" couvala jsem.
„Protože si moje!" začal zuřit.
„Nejsem nikoho!" bránila jsem se. I když jsem se snažila o bojovný tón, musel ze mě vycítit strach. Taky že vycítil „ty se mě bojíš, Kimi?" Na mé jméno kladl zvláštní důraz. Zastavila jsem se a odhodlaně mu hleděla do očí. Začal se smát „Kimi, Kimi. Lhaní ti ale vůbec nejde" založil si ruce v bok. Během chvilky se jeho oči zbarvily do modra. Kdybych se ho tolik neděsila a nehnusil by se mi, řekla bych ,že je hezký.
„Každýmu se oči mění. Nikdo nemá stále stejnou barvu" vysvětlil, když zahlédl můj překvapený výraz „jen ve vzácných případech máš rudou a další jednu barvu očí. Já mám například tři" mrkl na mě svůdně. Pomalým a vznešeným krokem, se ke mně přibližoval.

Obezřetně jsem couvala, stále zaseknutá v jeho očích. Není to takové to spojení, kdy máte příjemné chvění v podbřišku. Tohle bylo nucené spojení, vyděšené. Přiznám to. Prostě jsem si dávala pozor. Zacouvala jsem zpátečku až na trávu. Vycouvala jsem ze silnice, boříc se v dlouhé lesní trávě. Děkovala jsem bohu, že jsem si tenkrát vzala kožené legíny, i když na běhání se to zrovinka nehodilo. Jen stěží jsem zaregistrovala, že jsem nás tím couváním dovlekla do lesa.

Silnice už byla za našimi zády a on se sebejistým úšklebkem tlačil moji tělesnou schránku do kouta. Obrazně řečeno, samozřejmě. Udělala jsem další krok dozadu a chystala se na druhý, když se mi noha zavlékla do dlouhých pramínků trávy. Jakmile jsem pohla i druhou nohou, podklouzlo mi to a já se řítila k zemi. Zavřela jsem oči, očekávajíc prudký naráz. Namísto toho, se kolem mého pasu obmotaly mužské ruce. No vážně, co je horší? Možná bych byla radši, kdybych spadla.

Opatrně jsem otevřla levé oko a s trapnou červení se zadívala na svého „zachránce". Vlastně za to může on. Kdyby se pořád nepřibližoval, tak bych necouvala a nespadla bych! „Nešikovná" podotkl s lehkým úsměvem. Poté na mě hodil takový pohled, že jsem v něm byla vážně zaklíněná! Cítila jsem, jak se mi dostáva hluboko do očí. Já to však nesvedla,což mě pořádně nakrklo. Prudce jsem strhla jeho ruce, ze svého pasu a pyšně odkráčela zpátky k silnici. No, spíš jsem tam mířila. Jenomže, to bych tu musela být sama, abych k silnici došla! Během chviličky se naproti mě objevil ten děsně sebejistý blbec.