Láska z nenávisti ✔

42.kapitola

Pohled Kim

A v tu chvíli jsem si jen povzdechla. Jsem vážně nějak moc žádaná. Kdo se koho prosil o to, aby mi každý chtěl překazit plány?! Proč prostě nemůže Josh a jeho partička psíků, roztrhat tyhle krvelačné bestie a my v klidu vyrazit zlomit krk Daně? Co je na tom tak složitého?! Vlastně se mi nechce ani k té Daně.

Chci jen zalést do postele a prospat dlouhých patnáct hodin. Chci si nacpat do uší pecky a naplno pustit hudbu. Jen v kalkotkách a dlouhém Ricově triku chci ležet v posteli po boku Roxy. Nebo po boku Rica. Ovšem to by tam nemohla být Roxy, jelikož pochybuji, že by jsme s Ricem vedle sebe jen leželi. Dalo by se toho s Ricem dělat. Například mu prohrabovat vlasy nebo mu plivnout do pusy. Poznali jste to? Odbočuji od tématu. Přesně tak. A víte proč? Protože bych vám asi těžko vysvětlila, že ležím na zemi s rukama za hlavou a s klečící holkou na sobě! Nepovím vám, jak a kdy se to stalo. Sama to totiž nevím.

Už při myšlence na postel, jsem tvrdě dopadla na podlahu. Možná proto mě napadla ta postel. Snad právě proto, že už mě ty dopady a rány unavovaly. A to jsme teprv na začátku. Vysoká černovláska s tmavě modrýma očima s nádechem rudě červené mi slintala na tvář. Syčela, výhružně cenila špičáky a občas se zlostně ušklíbla. Nešel z ní strach jako z Veney. Tahle byla jen drsná. Její tmavě modré oči dodávaly jejímu vzhledu zlost. Zlost a nenávist vůči mně. Vůči všem z mé strany. Chvilkami to vypadalo, že vůči celému světu.

A dost! Už. Mě. To. Nebaví! Zavřela jsem oči, když mi její flusanec přistál na tváři. Trpělivost, jenž u mě tak mnohokrát vzdala snahu, znovu odešla. S mojí klidnou stránkou se čapla za ruku a odešla do klubu chlastat rum. A že toho rumu tam mají. Jó, moje trpělivost s klidností se budou mít. Ovšem čelo na tom moc dobře nebude.

Obrovskou silou prásknu svoje čelo na její. Vážně netuším, jestli to křupla moje hlava nebo ta její. Každopádně obě čela jsou v pořádku. Bohužel pro mě. Byla bych ušetřena týhle tmavovlásky.
„Agrhhhh" zavrčím, pokrčím svižně natažené nohy, čímž udělám útok a uhodím moji protovnici silně do pánve. Teda jestli to je, její pánev.
„Jau" bolestně zaskučela. Její tmavě modrá barva zmizela za rudě červenou. Rozlobila jsem lochneskou příšeru. Hbitě vyskočím na nohy, zaujímajíc výhružnou pozici. Alex se vzápětí vzpamatuje taky.

„Mrcho" vyplivne na mě obsah svých úst, takže její flusanec dopadne přímo vedle mě. Moji nohu ona věc minula asi jen o milimetry. Tak blízko to bylo! „Mrchou se nenazývá ani zvíře, natož aby se tak nazýval člověk" ozve se jemný hlásek ze strany spojenců. „Aini" hlesne Peter „teď ne" dodá po chvíli.
„Jen říkám, že to jsou nevzdělanci" prskne dryáda.
„Jenomže tu holku s tuží na hlavě to nezajímá" odbude ji Žehlička. Děkujů! „Ale zajímá. A pokud ne, tak by měla snad vědět, že její oslovení je hanebné!" odporuje Aini, čímž dokonale upoutá pozornost Alex.

Pravou nohou kopnu do dívčiného kolene, uchopujíc rukou její vlasy. Dle očekávání se černovláska prohrla, čímž dokázala jen to, že dopadla na zem.
„Pověz" promluvím klidně „byli podělaní, když si tě najali?" Alex ke mně překvapeně zvedne zrak „oni se nebáli."
„Takže se už bát budou, díky" zakřením se a s hlavou do prava, dívce urvu hlavu od těla. Mohu tvrdit, že kdyby Aini nezačala mlet nějaký chytrý kecy, tak by to byl zajímavý boj. Asi jako s Veneou. Kdyby ji Erika nezabila, tak bych nejspíš byla mrtvá já. Hold se mě drží štěstí.

Vilou se rozezněl šum davu. Každý si něco šuškal a při tom se díval na mě. „Běžte se připravit, za hodinu vyrážíme" prsknu. Nemám ráda příliš pozornosti. Jasně, každý má rád, když si vás všimne hezký kluk nebo když vám někdo něco pochválí ale tahle pozornost se mi nelíbí. Znělo to spíše jako pomlouvání, než jako obdiv. Třeba mě vážně pomlouvali. Ale proč by mě pomlouvali lidi, kteří bojují za stejnou věc jako já? A proč nad tím přemýšlím?!