Láska z nenávisti ✔

39.kapitola

„Pozor!“ křiklo blízko mě. Instinktivně jsem uhla do leva, abych spozorovala blonďatou vysokou dívku, jenž má ofinu sytě černou. Odplivla si u jednoho křížence démona s upírem a ladným krokem pokračovala ke mně. Pomyneme fakt, že kdybych neuhla do strany, tak mám v srdci kudlu. Nechtěně jsem zavrčela, když jsem uviděla její opasek připevněný k pasu. Nouzi o nože tedy nemá. Všimla jsem si modrých očí, které ale v zápětí zmizely, když uslyšela mé výhrůžné vrčení. Nechápu, proč furt vrčím!

Její oči teď nebyly ani náhodou modré, nýbrž temně černé. Démon. Své kroky ustala až metr ode mne. Zdálo se to jako věčnost, než přišla k mé maličkosti. Blonďaté vlasy jí vlály do rytmu chůze a když se zastavila naschvál s nimi pohodila, aby je předvedla na obdiv. Jako by se čas zastavil. Byla jsem tu jen já a ona. Jako v ringu. Obě jsme moc dobře věděli, že pro jednu to dobře neskončí. A hádejte co? Nehodlám dnes prohrát! Já ne!

„Tak co ty náš zázraku?“ prskla znechuceně.
„Někdo ten lepší být musí“ odsekla jsem jí. Co by mělo být ty hybridí nádhero? Nevím co je za den, ani měsíc a už vůbec nevím, proč mi všichni vyčítají moji kokotskou budoucnost, kterou jsem si ani nevysnila! Já to nechtěla, tak to sakra pochopte. A ano. Ta blondýna je hybridka. Má dryádí oči a tvář smíchánou s temnotou. Kříženec dryády a démona.

„Si špína! Něco, co by se mělo vymazat z povrchu zemského!“ zahřměl mi její hlas v uších. Mluvila tak spisovně, až mi z ní bylo šoufl!
„Možná špína, ale furt tu jsem. Moc diskrétnosti jsi nepobrala děvenko. Na vymazání mé osoby ze Země nikdo nemá" herecky jsem si poklepala na rameno.
„Věříš si“ zklidnila svoje keci.
„A neměla bych snad?“ protočila jsem oči. S pokrčením ramen vydala jakýsi škleb a otočila se, že odejde. To mě zmátlo. Přišla mi jen říct, jaká nula jsem? Měla jsem chuť zavřít oči a v klidu to prodiskutovat se svojí hlavou, jenomže to by se nemohla ona blondcka otočit a mrštně po mně hodit nůž.

Uhla jsem, ale pozdě. Ostrá čepel nože mi projela bokem. Jsem jako štvaná zvěř. Jako její trofej. Zcela jsem poznala, jak moc myslí na odměnu za moje tělo. Za moji smrt. Mírně jsem sykla při té bolesti, ovšem ihned se vyhnula ostré dýce. Pomalými kroky jsem přicházela k ní. Jeden nůž, druhý, dýka, další dýka a pokaždé moje uhnutí. Až nakonec nebyla žádná dýka, žádný nůž a žádný prostor na to, abych se k ní mohla ještě více přiblížit. Momentálně stojí dvě zcela odlišné dívky proti sobě.

Nečekala na můj první úder a silně mě kopla do břicha. Zaúpěla jsem, ale ránu jí oplatila. Moje pěst zasáhla její hrudník. Při tomto úderu se zhluboka nadechla, jako kdyby si mohla snad vyrazit dech. A pak mi to došlo. Ona si může vyrazit dech!

Radovat se dlouho byla chyba. Obrovská chyba. S úšklebkem vykopla nohu k mému břichu ve stejnou chvíli, jako se její pěst zabořila do mé tváře. Zuřím. Bez jakýkoli známky bolesti jsem jí dala podpásovku kolenem do trupu. Pěstí chtěla zasáhnout její držtičku, ovšem ona moji ránu vykryla. Ihned jsem zasadila další, jenomže taktéž bez úspěchu. Ztrácela jsem trpělivost. Přestala jsem hlídat její pohyby a jen vynervovaně se snažila zasáhnout její tvář. A to byla moje další chyba. Chyba, která už tak lehce spravit nepůjde.

Nohou, kterou jsem vážně nehlídala mi kopla do kolene. To se podlomilo, čehož využila a z vykrytí mé rány se stal její útok. Dopadla jsem na kolena, zatímco ona se vítězně ušklíbla. Jedno kopnutí do břicha, pěst do mého obličeje, kopnutí, pěst, pěst do břicha. A pak už stačilo jen špejchnout do mého otlučeného těla a ležela jsem na zemi.

„Jaký to je, vědět že brzy umřeš rukou moci původních?“ zaskřehotala, když mě zasedla.
„Jako cucat železo, nijaký“ prskla jsem, snažíc se dostat z jejího sevření. „Takže krvavý“ podotkla chytře. Celkově asi hloupá nebude, jelikož rány měla promyšlené, bránění jakbysmet a výraz nadevšechny povýšený.
„Zemřít rukou Véney, no nezní ti to krásně?“ ušklíbla se skoro zasněně. „To teda nezní“ zaskřípala jsem zubama.
„Ale ano! Zní!“ hádá se dotčeně. Odněkud vytáhla poslední nožík velikosti o něco většího pylníku a šnečím tempem předmět přikládala k mému hrdlu. To byla má šance.

Její hlava byla přesně nad mojí, čehož náležitě využiji. Nechala jsem ji ještě trochu se sklonit a pak hlavička. Moje a její hlava se střetla. Berany, berany, duc!

Nasupeně se mi zadívala do očí a začala bezmyšlenkovitě vrhat nůž k mému krku. Chytla jsem její levačku, ve které se nacházel nožík a vší silou jej držela od sebe. Zjišťuji, že na tenhle typ křížence si budu muset dávat pozor. Jsou více silní, než se zdají. To se mi také hned  potvrdilo, když někde nabrala jakousi sílu a značně začala tlačit dolů. A já pomalu vzdávala svoji snahu. Jenomže vždycky je tu světlo. Ať je na konci tunelu, či blízko, je tu. A moje světlo byla ona. Dívka s hnědými vlasy, uhlovitými kukadly, vysokou postavou, drsným výrazem.

Její plné rty se zformulovaly do pomstychtivého úšklebu a ze zadu se přiblížila k blondýnce „pomsta je sladká Véneo“. Během okamžiku odhodila Véneyinu hlavu na zem a mně podala pomocnou ruku.
„Erika“ zaculila se a na chvíli vypadala jako nevinná brunetka. Pak ovšem nasadila svoji masku drsňačky a bez dalších slov šla utrhnout hlavu někomu jinému. To bylo o fous.

Vynervovaně. Tak se cítím. Mám chuť zabíjet, ale nechce se mi! Jenomže ta lenost mne ihned přejde, když spatřím upíra několik metrů vzdáleného. Jako šílená se rozeběhnu dopředu. Divné monstrum s tesáky není překážkou. V mžiku mi jeho srdce leží v dlani. Dva statní učenci jsou během vteřiny bez hlavy. Skupinka, jenž byla celá na Clarka byla rázem vykuchaná jako prase na porážce. Všichni, co se mi postavili do cesty zahynuli. Ti naši samozřejmě ne. Ignorovala jsem všechny kolem. Šla jsem si za svým. A to je on!

Slepá ulička. Stal sám naproti bílé zdi. Jeho potetovaná ramena se zvedala od zrychleného dechu. A když se otočil, pochopil. V tu chvíli pochopil, že tohle je jeho konec. Že tohle mu už nikdo neodpustí a že vlastně tato cesta bude pro něj vysvobození. Pochopil, že jsem tu jen kvůli němu. Že jsem se hnala celou dobu za ním. Abych se mohla pomstít. Abych vykonala obřad spravedlnosti. Musí zaplatit za ty životy, které díky němu jsou fuč. Tohle je jeho konec.

Ahojkyyyy!
Tak jsem tu přeci jen dřív. Kdo tohle nečekal? Hm?

V dnešní kapitole se objevily dvě nové postavy, jednu z nich ještě uvidíme.

-chytrá, vnímavá, hádavá a opovrhující blondýnka Vénea. Nikdy by se nepoklonila muži (jen dodatek). Vénea neboli kakigarb
-drsná,vysoká brunetka, která naší Kim zachránila život =Erika neboli HankaMacakova

Chci vám moc poděkovat, že jste se zapojili i jako záporné postavy. Nových postav zde ještě uvidíte mnoho, jelikož se vás přihlásilo dost!! ❤️

Neuvěřitelné je, jaký má kniha úspěch!! Moc Děkujů za ty komentáře, kterými mě dokopáváte k pokračování! ❤️

No.. Nebudu to tu přeslazovat xD

U další kapči, byeee!!!