Láska z nenávisti ✔

38.kapitola

Pohled Kim

Odtrhnu se od svého bruneta a usměji se.
„Nebude to lehký“ zamyslí se.
„Proč by nebylo? Je nás mnoho, zvládneme to“ ujistím ho.
„Tobě se zlato nezdá, že nám všechno vychází až moc lehce?“ pohlédne na mne. Jasně, že se nám daří. To ale hned znamená, že nám to nemůže vyjít, ne?
„Maluješ brouka na zeď Rico“ usměju se „my je porazíme“. Až takhle naivně naivní umím být.

Celá v černým oblečení sejdu do přízemí, kde je smíchy svalená Freya, zamilovaně hledící Kurt a usměvavý Geret. On se usmívá na dveře od záchodu? Vážně? Pak kdo je tu retardovaný. Se zakroutěním hlavy projdu mezi dryádami. Můj pohyb však ustane, když pohlédnu na poslední dryádu v zástupu. Je překrásná. Růžovo-zelené vlasy jí spadají po pas, oči jako ty nejhlubší studánky a úsměv nejvíce upřímný. Na všechny se dívá s milým úsměvem na tváři a mohu říci, že má tahle dívka klid v duši. Je jako moudrá žena, jenž toho moc ví. Bez rozmyšlení zaujmu místo vedle zelené dívky.

„Slušný počet“ řekne místo pozdravu, což mne také udiví.
„Snad to bude stačit“ brouknu.
„Přijdou přeci další, dívko z proroctví. Zdravím tě, mé jméno je Aini, jsem jedna z nejstaršího rodu strážkyň lesa“ ukloní se až k zemi. Zaskočí mne, jak nízko sklonila svůj hřbet.
„Ahoj“ zahuhlám. Ahoj?! Vážně jsem jí řekla ahoj?!
„Nebuď nervózní, vypadáš pak jako vorvaň“ zasměje se. Vorvaň? Kde je ona pomyslná úcta k proroctví? Pf.
„Děkuju?“ uchechtnu se překvapeně.
„Nemáš za co“ pokrčí rameny „jinak tvé jméno si mi ještě neprozradila.“
„Huh“ zasměju se rozpačitě „Kim.“
„Ach áno, já vím. Podotkla jsem to jen, aby tato rozmluva mezi námi nestála“ usměje se.
„Jak milé“ usměji se i já.

I když se prý snažila, tak rozhovor stál. Možná by nestál, kdyby všude nebyli namačkaní upíři s dryádama a démonama. Každopádně tahle holka má něco do sebe. A nejsem asi jediná, která si toho všimla, jelikož Žehlička se na ni zamračeně dívá. Peter se snad nikdy nemračil, tak proč zrovna na ni? Sedí na stole jako kakabus. Jeho zrzavá ofina mu padá do očí a on po chvilce vždy udělá fuuu a vlasy odlítnou. Na tý holce něco vidí. Může se vůbec upírům líbit dryáda? Jasně že může! Vždyť za to hodlám bojovat! Hodlám bojovat za to, aby každé jiné stvoření žilo svůj život, aby měli možnost se projevit. Nebyli odsuzováni. Nikdo, nikde a nikdy.

Jestli cítím nervozitu? Cítím. Bojím se. Nevím co nás čeká. Netuším, jestli o nás Dana ví. Nevím, zda něco chystají a jestli ano tak nevím co. Spoléhám se jen na moment překvapení. A pokud selže, pak se budou muset ukázat oni. Oni a jejich síla. Jejich schopnosti, dovednosti, důvtip. Jestliže selže jeden, selžou pak i ostatní. Náš boj bude vyrovnaný. Nebude to žádné mlácení se lopatičkama po hlavě. Tady půjde o život a toho se já nejvíce bojím. Na jednu stranu věřím, že je porazíme, jenomže Ricova slova ve mě probudila nejistotu. Nejistotu z výhry.

Jen se zamyslete. Nejde nám vše až moc lehce? To opravdu všichni chcou jít do boje? Všechny ty bytosti? Vážně? Nevedu je vlastně na porážku? Vůbec nevím, co od toho očekávat. Co čekat od toho boje. Já nikdy nebojovala. Vždy jsem jen bojovala s mamkou v tom, kdo zrovna vysaje barák, umyje nádobí, utře prach či kdo půjde ven s Roxy. Jak mám za necelý rok upírství dovést tyhle lidi k vítězství? Vždyť nikdo nevěděl, že jsem něco extra, až když to řekla Dana, tak teprv BUM. Nikoho nenapadlo, že lže. Že mám větší sílu? No a?! Já nechci nést tu zodpovědnost. Nikdy jsem neuměla být zodpovědná. Vždy jsem dělala to, co jsem sama chtěla nebo to, co jsem uznala za vhodné. Zodpovědnost mne děsí.

„Nervózní?“ přisedne si potetovanec ke mně na stůl.
„Ne“ zavrhnu.
„Přede mnou si na silnou hrát nemusíš. Vidím na tobě, jak tě to zžírá. Jak se bojíš. Máš to vepsaný v očích“ ztlumí volume hlasu. Sere mě. Tenhle týpek mě tak sere, že ho mám chuť zakopat na zahradě. Je mu úplný ee do toho, že se bojím. Je to jen moje věc a jestli nezavře klapačku, tak ji brzo ztratí, poněvadž nejsem vážně zvědavá na jeho psychologické kecy ohledně mých pocitů. Nakonec to stejně skončí tím, že mě chápe.

„Nebojím se, tak odprejskni“ zavrčím. „Nechceš je mít na svědomí, že?“ ignoruje mé varování. Ignorant. Povýšenec! Blbec! Uchopako! Grrrr!!! „Říkám, že nejsem nervózní a už vůbec nemám náladu na tebe, takže si sbal svoje chytré rady a vysmahni!“ zavrčím znovu. Tentokrát se po mně už otočí několik postav, stojících blízko nás.
„Bojíš se, že zemřou. Že tvůj plán selže a vše bude zmařeno, mám pravdu?“ dotírá. A zase trpělivost fuč.
„Říkám ti, ať už tu hubu zavřeš!“ zavrčím nelidsky. Teď už všechno štěbetání, brebentění, šeptání a povídaní utne zcela. Barákem lze slyšet jen moje neúnavné vrčení a zběsilé dýchání. Jako by to zvíře, ta bestie chtěla po dlouhé době ven. Jako by to monstrum, co zabilo malou Miu s její matkou chtělo vyběhnout. A rázem všem došlo, že je zle.

Pohled Kurta

Elis bez dalších řečí zaplula na záchod a Freya se přestala smát.
„Máš vtipnej smích“ ušklíbnu se. Z části lžu, protože její smích byl pro mě jako oáza klidu. Jako ta nejsladší vůně. Jen vůně v uchu. To vyznělo divně. Já vím. Také ale lžu proto, protože mne pobavila i reakce Gereta. Když do něj narazila Elis, tak ji chytl za paže a spolu s ní to ustál. Však na zem málem spadl, když mu ta potrhlá rovnovlasá černovláska sdělila svoji omluvu. No a následně na něj vybalila, že už musí čůrat a utekla na záchod. A on se jen pobaveně usmíval na dveře záchodu, čehož si všimla i nově příchozí zrzka.

„Můj smích není vtipný, špatně slyšíš zhýčkanče“ odfrkne si dívka s každým okem jiným.
„Vzdávám se komteso“ protočím oči a sleduji vybavování Kim s malou zelenou držtičkou. Asi jsem zaujat vůči jiným rasám. Měl bych s tím něco dělat. Černé, kožené legíny jí obtahovaly dlouhé nohy, pas zdobil opasek s dýkou a vesta pokrytá černou kůží. Její zrzavé vlasy se jí vždy zavlnily, když se zasmála reakci oné dívky. Občas si povytáhla své kožené rukavice černé barvy a plaše se pousmála.

Když odcházela zarazila se Žehličky pohledu. Do oné zelené dívky propaloval intenzivní pohled a celkově vypadal jako psychopat, na což jistě myslela i Kim. Všiml jsem si Freda, který ji sledoval. Přímo ji svlékal pohledem. To vážně všechno tohle dělá proroctví? Ta touha po ní je jen blábol vyřčený nějakou ženskou? Neměl jsem čas přemýšlet dál, jelikož mi na rameni přistála drobounká ručka.

„Je smutné milovat někoho, koho nikdy nemůžeš mít, ač by dotyčný chtěl. Být si souzen je veliký dar“ téměř zašeptala majitelka oné ručky v rukavičkách.
„Ještě smutnější je, když miluješ jen ty“ pousměji se „nevím, zda je to doopravdy láska“ pokrčím rameny. „Zajímá tě. Sleduješ ji a bojíš se o ni. Udělal jsi pro ni už mnoho, to je forma lásky, Kurte“ poprvé mě osloví jménem.
„Zníš, jako by jsi to znala, Freyo“ otočím se na ni a zcela přestanu věnovat pozornost Kim.
„Láska je mrcha. Hlavně je nestálá, nevydrží věčně“ ušklíbne se.
„Takže znáš“ pousměji se.
„Každý někdy miloval“ pokrčí rameny. „A koh-“ přeruší mě letmé zavrčení. Poslouchám a nic. Už chci dopovědět svoji otázku, když se ozve silně hlasité zavrčení.

Všechny zraky se upnou na rudovlasou dívku, jenž temně vrčí na potetovaného upíra. Její pohled je víc než naštvaný. První, kdo ji chytne je samozřejmě Rico. I mně se chce zavrčet, ovšem udržím to v sobě, když si všimnu, jak jí žíly pod obočím vylézají. Spěšně ji chytnou i kluci. Hulk s Peterem. Těm se však ihned vykroutí a s červenýma očima se zahledí na Freda. Všichni jen strnule pozorují onu událost. Zrzka se nadkloní nad Freda a zavrčí. Ruce zatnuté v pěst a přes celou místnost hluboké, táhlé, děsivě, zavrčení, znamenající konec.

Ahojky!!
Omlouvám se za skluz.. Ale nějak nestíhám.. Nu což, s tím nic nenadělám.

V kapitolce se objevily dvě nové postavy, které se již budou nadále objevovat! Možná ne tak často, ale budou, jelikož jsou to moje VIP!

Takže.
~~Strážkyně lesa Aini s přímočarým slovníkem je SayuAn-chan ❤️
~~A odvážná, potrhlá a zároveň silná, krásná, usměvavá upírka Elis je hihineckahihi ❤️

Doufám, že jste pro začátek spokojeny.. :))

U další kapči, byeeee!