Láska z nenávisti ✔

37.kapitola

Celá rudá, jak hanbou, tak i vztekem obrátím pozornost na normálně vypadající upíry. No, normálně zrovna nevypadá první dívenka u dveří. Tyhle spropadené blond vlásky, ty rudé oči podbarvené černými stíny, ty nechutně moc černé šaty mi jsou tak moc známé. Do teď ale nepochopím, že tak malá holka chodí oblékaná jako vdova.
„Budou malý upírci?“ ozvala se Lucy, která mi tu vážně nechyběla.
„Jedno namyšlený mimino nám stačí“ vzpomenu si na svoji velmi výstižnou přezdívku pro tuto malou nádheru.

„Agrrrhh“ zasyčí jako had, co se plazí z posledních sil. Za ní si všimnu i známého vypracovaného hrudníku a hlavy nad dveřmi, takže nejde ten obr pomalu ani vidět, jak je vysoký. Clark se svými špinavými blond vlasy udělá krok vpřed, jenomže se neskrčí a bouchne se o futra do čela. No a jako vždy se jen uchechtne a dál zůstane v klidu. Typický pohodář a kliďas. Všimnu si i dalších známých tváří, ale jména si vážně nepamatuji.

Stejně jako dryády i oni se po dvojicích vydají do přeplněné vily. Pane bože! Jestli se sem vejdou skoro čtyři stovky lidí, tak nevím. Asi budu hodně překvapená. Sousedi z nás budou mít radost. Po finálním spočítání postav, které byly sice lidsky zbarvené, však oči prozrazovaly něco jiného jsem nahlas vydechla. Mnoho z nich mělo oranžový nádech lesku v zornicích, což značilo přítomnost vlkodlaků. Někteří je měly dokonce celé zelené, což mi nějakým způsobem říkalo, že se jedná o ochránkyně odchovaných. Tedy jiné formy dryád. Měla jsem kolikrát co dělat, abych nezavřela oči, když se na mne podíval kluk s černýma očima. Dokonce i bělmo měl černé. Brrr. Snad ani nechci vědět, co je to za bytost.

Barvy očí byly různé. Od šedé po fialovou. Od červené po neonově růžovou. Vážně nevím jestli to byly čočky, ale asi dvacet lidí mělo na chlup stejnou barvu očí. Výrazně růžovou. Oblečení měli jednoduché. Džíny, kraťase nebo sukně. Svetry, trika, tílka, košile či jen kroktopy. Podkolenky, ponožky silonky. Bundy, mikiny, vesty, kabáty. Klobouky, čelenky, mašle, spony, kšiltovky či čepice. Kozačky, kanady, baleríny, sandále či pantofle. Makeup, válečné pruhy, řasenky, masky, škrabošky a nebo na přírodno. Kluci, holky. Dospělí, mládež i děti. Brunet, blond, zrzavci, modrovlasý, červenovlasý a dále. Vysocí či malincí. Usměvaví, otrávení, bojácní, naštvaní, laxní, neohrožení. Se smyslem pro humor, bez humoru. Zvědaví či mající všechno u zadnice. Přesně takové typy se zde našly.

„Takže kolik jich bylo?“ optá se nuceně syn původních.
„Dryád jsem napočítala asi tři stovky a těch“ naznačím uvozovky „normálních, něco kolem stopadesáti.“
„To je slušný. Celkem pochybuju, že se tam vejdou“ zapochybuje.
„Oni se tam ale vešli“ uchechtnu se. „Tak jasně no“ začne ještě něco říkat, když uslyším vzdálené kroky. Je to rozhodné a cílevědomé tempo. „Zmlkni, copak to neslyšíš?“ zacpu namyšlenci pusu.
„Koo?“ poprská mi dlaň.
„No přece-“ jsem přerušena dívkou v černém.

„Přece mě“ ušklíbne se. Ušklebkem odkryje látku, kterou má přes ústa. Sebejistým krokem se přiblíží až k nám a se zvláštním výrazem si mne prohlédne. Její výraz jako kdyby říkal jestli jsem vážně zrovna já ten zázrak. Prohlédnu si ji i já. Její oblečení je černé a jako dělané do boje. Na zádech se jí houpe toulec s šípy a v ruce svírá ocelový luk. Látka, která se jí uvolnila z obličeje odkryla její zvláštní barvu očí. Levé oko má tyrkysově modré a pravé zlatavé. V tom zbarvení něco bude. Vlasy má černé jako uhel a tvář bez menšího náznaku akné či jizev.

Působí nehorázně klidně a chladně. Její ledový zrak se do mne zabodává, že i já přestávám věřit tomu, že jsem z proroctví. Postavou je skoro vysoká jako já, jen o nějaký ten centimetr menší. Je zvláštní jak se chvilkama v její zlaté barvě oka objeví vlkodlačí oranžová.
„Tvoje jméno?“ probudím se ze štronza a s falešnou sebejistotou pozvednu obočí.
„Freya“ odpoví pevným hlasem bez emocí. Měla bych jí připsat bod za příchod. Vážně originální.