Láska z nenávisti ✔

35.kapitola

Už jen dva domky a budeme tam. I tak cesta trvala značnou dobu. Možná proto, že se každou chvíli zastavujeme, díváme se na sebe jako na naprosté invalidy, pošťuchujeme se, nadáváme si a hádáme se. Má to jednu pořádnou nevýhodu. Jsem mezi obrama. Mezi dvouma upírama. Jsou silní a žďuchaj do mě. Furt do mě strkají!!!!

U domu sebejistě zastaví jako první můj upír a přitáhne si mne do pořádného polibku. Nejspíš začínám čím dál více rudnout. Prudké nadechnutí za námi jen značilo, že Ricův úmysl splnil účel. Ptáte se jaký úmysl? Je to úplně očividné. Je tu Fred. Je tu Rico. Fred se mnou není. Rico se mnou chodí. Kdo je tu v nevýhodě? Já! Jsem jak jejich hračka. Pfuj! Hračka o kterou se neustále dohadují.

Taky je všem asi úplně jasné, proč náhle ta náklonost od mého upíra. Prostě vyhrál. Jednou v životě si nějaká dívka vybrala raději jeho než Freda a on dokonce v ní našel svoji lásku! Tedy doufejme, že mě tak bere. Zvláštní myšlenka se mi prohnala hlavou při tomto polibku. Každá holka, co prožila svoji první noc s klukem z hlediska sexuálního říká, jak ji její poprvé bolelo. Mě ne. Je to upírstvím? Možná. Nebo jsem prostě divná!

S mlasknutím svoje rty oddělal z mých a věnoval mi můj oblíbený úsměv. Úsměv plný něhy, citů a emocí odvozených právě od toho nejsilnějšího citu ze všech. Od lásky. Pokusila jsem se nedat najevo svůj postížený pocit blaženosti, avšak moc své snaze nefandím. Myslím, že z mého úsměvu- alá láska největší, vznikl křečák- alá vem si mě. S červenáním jsem sklopila hlavu k zemi a své rudé líce zakryla zrzavými vlasy.
„Si roztomilá“ zvedne mi bradu můj hnědoočko a následně mě cvrkne do nosu, za což si zaslouží můj velmi ublížený pohled. Au au.

***

„Tys nám tu vážně nechyběl“ byla první věta na přivítání Freda od mého stvořitele.
„Dáš nám už pokoj?“ byla hned druhá věta mířící od Adama.
„Ahoj, opovaž se na ni sáhnout, nehodlám ti kopat hrob“ byla poslední přivítací větička od Zion. Poslední, která zapříčinila Adamův smích a poznámku o tom, že je Zion vážně čím dál více líná. Povím vám, že je to poprvé, co ho slyším se takto smát. Nikdy, opakuji nikdy jsem ho smát neslyšela. Když už, tak jen trochu. Ale takto? Ani náhodou!

„Taky vás rád vidím lidi a Zion?“ sklouzne po ní pohledem.
„Hm?“ spozorní Zi.
„Za prvé si ztloustla a za druhé ti nemohu slíbit, že na ni nesáhnu, je rozkošná“ rychle upře zrak na mne. Nevím, jestli to vrčení vyznělo z mé hrudi, nebo z Ricovy či Zioniny nebo Adamovy. Tyhle kecy nestrávím u Kurta a nehodlám dělat výjimku! „Hlavně jsem zadaná“ zamračím se. „Bohužel, ale tak kdyby ti nestačil-“ nechá vyset konec věty ve vzduchu. „Díky ale já-“ zacpe mi Rico pusu a dopoví větu.
„Nemá. Zájem!“ zdůrazní.
„Pšesně taak!“ zaprskám mu do dlaně. „Nikdy neříkej nikdy“ pokrčit Fred rameny a sedne si na sedačku, kde jsem asi před dvaceti hodinama držela mrtvé tělo Amandy.

Ležérně si udělá pohodlí na bílé pohovce. Ruce založí za týl, nohy šoupne na stůl a na tvář nasadí ten nejvíc uvolněný úšklebek. Vážně přemýšlím, zda ta sebejistota čnící z každého upíra mužského pohlaví je pro všechny upíry typická. Kurt, Rico, Fred i trochu Adam mají sebejistoty až až. Ego mají takové, že kdybych chtěla spáchat sebevraždu, tak na něj vyšplhám a následně skočím na IQ Kurta. Vím, stará hláška, ovšem k této situaci nad míru výstižná! Skoro to vypadá, jako by neměli starosti nebo obavy, jako kdyby žili s jistotou. Jestli se dá takto narodit, tak jdu na reklamaci, jelikož moje sebevědomí jsem si pracně pěstovala od osmé třídy! Což je už asi pět let! Jsem vděčná své vůli. Ámen.

Zion je jistým způsobem také velmi sebejistá. Jen u ní si netroufám říci, zda je to egoismem či si prostě je jistá, díky znalostem, zkušenostem nebo vzděláním. Jestliže vzděláním, tak bych měla býti i já jistá. Jenomže já se právě nikdy nemohu rozhodnout!