Láska z nenávisti ✔

27.kapitola

Nikde jsem ho neviděla. Za necelou minutu jsem seběhla všech dvanáct pater. Vrazila do dveří a rozhlídla se. Nebyl tu. Odešel. Nechal mě tu. On ho poslechl! Přes všechny ty slzy jsem tam stála a zírala do prázdna. Kde je? Proč tu není? On mu vážně uvěřil? Uvěřil mu, že on je ten, který mi zkazil život? Můj Rico, že mi zkazil život? Zrazeně jsem si sedla na schodky a uplakaně zírala před sebe. "Udělám tři kroky dopředu a otočím se doleva. Je tam a svižným krokem kráčí pryč." vybaví se mi můj poslední sen o něm. Moje noční můra, kdy se můj upír objevil a zase zmizel. Nohy se náhle postavily a udělaly tři kroky dopředu. S očekáváním jsem otočila hlavu doleva a otevřela překvapeně pusu. Nešel rázným a jistým krokem. Šel pomaličku, jako člověk.

Opět ta rychlost. Během vteřiny jsem byla za ním. Bez váhání jsem mu skočila na záda. Zakymácel se a jen tak tak se udržel na nohou.
„Kam sakra jdeš?!" vyškrábala jsem se mu na záda a uvelebila se.
„Kim" zašeptal.
„Proč mi to zase děláš?" kuňkla jsem a pevněji ho objala. Neodpovídal.
„Proč mi zase mizíš?" zeptala jsem se plačtivě.
„Kim, beze mě by ti možná bylo líp" zmohl se na šeptající hlas. Možná.
„Ty mu věříš?! To teda nebylo Rico!!!" stírala jsem slzu za slzou „teď mi ubližuješ, ne před patnácti minutama! Ne před měsícem! Teď! Tím že chceš odejít!" vzdala jsem snahu o utírání slz.
„Kim pusť" šeptl.
„Ne, prostě ne!" vzlykala jsem. Znovu ne! Jen si povzdychl a rozešel se zpátky.
„Jdem nahoru" zavelela jsem ubrečeně a zároveň pevně.

Nevím kam zmizela Zion s Adamem, asi si někam zašli. Rico váhavě se mnou na hřbetě vkročil do bytu, kde u okna stál netrpělivě Kurt. 
„Kdes byla?" vyhrkl ihned, jakmile se zavřeli dveře. Potom jeho tělo strnulo a naplo se ve stejnou chvilku.
„Tos podělal" zafuněla jsem „já nejsem tvůj majetek Kurte!"
„Co?" koukl se nechápavě.
„Kim slez" promluvil klidně Rico.
„Ne, utečeš" zavrhla jsem.
„Neuteču, ne hned" odpověděl a já velmi nerada opouštěla jeho záda. Ihned jak jsem seskočila, tak jsem zaterasila východové dveře. Rico se jen pobaveně ušklíbl a usadil se na gauč. Přeměřila jsem si ho nedůvěřívým pohledem a nakonec se přesunula na Kurta. 

„Takže kdes byla?" zeptal se stvořitel a nenávistně sledoval mého upíra. „Nejsem tvůj majetek! On, že mi zkazil život?!" vylítla jsem jako čertík z krabičky. Taky jsem tak trochu ignorovala jeho otázku.
„Já sakra vím, že nejsi moje! A ano zkazil!" zavrčel. Nasupené byly moje kroky, jenž mířily k jeho maličkosti. Mé nohy se zastavily před ním a můj ukazováček se mu zapíchl do hrudi „nezkazil! Nezkazil Kurte, ty si začal se vším! Se vším, chápeš to?!" Náhle jsem cítila potřebu dostat ze sebe všechnu tu nenávist, jenž k němu chovám. Pomalým tempem, kousek po kousku se moje nenávist vůči stvořiteli dostávala na povrch. Možná se v jeho pohledu mihlo překvapení, jenomže jak rychle se objevilo, tak rychle i zmizelo „zkazil všechno! Kvůli mně ses netrápila každičkou noc!"
„Vyčítáš mu moji záchranu?! Vážně?!" zavrčela jsem ironicky a nebezpečně. V jeho pohledu byl strach. Doopravdy měl nahnáno.

„Tvoji záchranu?! Kimi vzpamatuj se!" vykřikl náhle a strach jsem z něho měla já. Ne, kecám. Neměla.
„Kdes byl ty, když mi bylo na nic? Kdes byl, když jsem brečela u tý pitomý zdi?!" zvyšovala jsme hlas „utíkala jsem snad před ním?! Ty se vzapamtuj! Ten kdo mi zkazil život není Rico, ale ty!" vykřikla jsem naštvaně.
„Kočko hele, nebudu se tady s tebou hádat, prostě vím, co vím" mrkl na mě a úplně mě ignoroval. Otočil se a s jistými kroky zmizel v jeho pokoji. Vážně?!

Rico se váhavě zvedal, když jsem ho ihned usadila slovy „nikam nejdeš!"
„Zníš jak umanutá holka" ušklíbl se. „Spíš na pokraji zhroucení" odfrkla jsem si a dopadem spadla na pohovku vedle něj. Seděli jsme vedle sebe jako cizí. Do háje! Já už nechci být bez něj. Nechci být sama. Ne a ne a ne! Copak by to on zvládl?