Inferno - Cesta do pekel

1. kapitola - Danny

Nesnášel jsem ten pohled do zrcadla. Viděl jsem jen trosku, kterou ze mě udělala ta proklatá mrcha Bethany Wilsonová. Její jméno bylo něco jako čarovné zaklínadlo, které mě pokaždé dostalo na dno. Ačkoliv jsem si snad milionkrát opakoval, že kvůli ní už nebudu brečet, stačilo mi překročit práh školy a už jsem si vzpomněl na to, jak pohrdavě mě ponížila a já byl jako zmlácený pes.

Neměl jsem žádné přátelé, protože jsem pro ně byl nechutný šprt. Nebyl jsem jako oni a nevypadal jsem jako oni. To byl ten důvod, proč jsem mezi ně nezapadal. Všichni věděli, že moji rodiče nemají miliony na účtech  a nevlastní vilu na Manhattanu. Proto se ke mně tak chovali. Učitelé mnou pohrdali, protože z mých rodičů neměli peníze a já celou střední školu jen trpěl. Rodiče to mysleli dobře. Chtěli, abych měl patřičné vzdělání, ale já jsem to nenáviděl.

Z paměti si člověk nikdy nedokáže vypáčit chvíle štěstí, kterých jsem měl tuze málo. Převládaly špatné vzpomínky, ponížení a sklíčenost. Neustále jsem trpěl depresemi, které začaly po tom Bethaniným ponížení před celou školou.

Před návštěvou našeho školního plesu, jsem se musel posilnit alkoholem, abych to tam zvládl. Nechtěl jsem tam jít, protože jsem neměl s kým, ale rodiče z toho měli takovou radost. Nedokázal jsem je zklamat. Nalil jsem do sebe zbytek nějakého tvrdého alkoholu, který měl otec ve spíži a vyrazil.

Netušil jsem, co to do mě vjelo, ale jak tam tak Beth seděla. Tvářila se tak smutně a křehce. Pod tíhou alkoholu jsem si naivně myslel, že by snad se mnou šla tančit alespoň z lítosti.

,,Ahoj Beth, nezatatcovala by sis se mnou?"

Nikdy v životě na tenhle okamžik nezapomenu. Zvedla hlavu, sjela mě očima, zašklebila se a do toho se jí objevil znechucený poloúsměv.

,,To myslíš vážně? Někdo jako já by, nikdy netančila s takovou odpornou zrůdou jako jsi ty. Ještě bych něco chytila. Jsi vůbec očkovaný?" začala se okolo nás tvořit skupinka lidí, která se mi vysmívala a patřili k jejím kamarádíčkům.

,,...jsi hnusná nula." postavila se, abych ji snad líp slyšel.

Měl jsem knedlík v krku. Nemohl jsem dýchat. Ruce se mi třásly. Chtělo se mi brečet a křičet. Ta její partička z toho měla srandu až se zakláněli a bušili do stehen.

Na tohle se nedalo zapomenout a já jsem byl rozhodnutý udělat cokoliv proto, abych jim jednou ukázal, že už nebudu ta nula, za kterou mě měli. Chci cítit jejich závist, strach i okouzlení.

Onen večer se ve mně něco zlomilo a já už nikdy nebyl stejný. Po skončení školy, jsem odmítal, že bych se na nějakou školu někdy vrátil. Vysokou školu jsem zamítl a nastoupil do práce.

Začal jsem pracovat v jednom fitku na recepci. Bohužel jsem měl denně před očima ty nařachance, kteří se mi smáli. Jenže se tu objevili dva chlápci, kteří se se mnou dali do řeči a mysleli to upřímně.

,,Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys cvičil? Možná bys to potřeboval. Byl bys jiný člověk."

Tahle věta mnou projela jako elektrický proud. Chtěl jsem být jiný člověk, proto jsem se s nimi dal do řeči a začal dělat to, co oni. Cvičil jsem a jedl přesně podle nich. Po pár měsících jsem viděl rozdíly a to mě motivovalo k dalším krokům, jak změnit sám sebe.

Potřeboval jsem víc peněz a to jsem si v zapadlém fitku rozhodně vydělat nemohl.

,,Hele kluci, poraďte mi, jak být jako oni?" kývnul jsem hlavou k nějakým frajírkům na parkovišti, kteří se bezstarostně uculovali na všechny strany a opírali se přitom o svá předražená fára.

Na rukách měli drahé hodinky, značkové oblečení a okolo sebe sexy holky s tak obřím poprsím, které jsem viděl leda tak z dálky. O tomhle všem jsem si mohl nechat jen zdát.

,,Jo, kámo, to bys musel krást nebo prodávat drogy." tlemil se Rodney.

,,Taky bych řekl, že čestným způsobem tohle nedobudeš."

Tímhle mi vmetli do hlavy onu myšlenku, jak se o to aspoň pokusit.