24 Wishes Before Die ✔️

Fourteenth

Druhý den ráno.

Ani jeden jsme toho moc nenaspali. Myslím, že Louise trápilo to, co řekl svojí sestře a Zaynovi. Těžko říct, jak dlouho spal, ale řekl bych, že víc jak dvě hodiny to rozhodně nebyly. Bylo mu každým dnem hůř a hůř. Bojím se o něj a bojím se ztráty.
Ještě zavřel oči a přitulil se k mojí hrudi. Políbil jsem ho do vlasů a přitáhl si ho ještě blíž. Úlevně vydechnul.

Přemýšlím o tom, jak strašně smutné to bude bez něj. Moje rána budou prázdná a mně zbyde jen zlomené srdce a vzpomínky.
Jaké by to bylo, kdyby rakovinu neměl? Zestárli bychom spolu a vychovali společně Darcy, měli bychom úžasné přátele. Jenže takhle to není a už nikdy nebude. Louis umírá a já přes to prostě nepřenesu. Nejsem na to dost silný, jsem srab, jsem srab, jsem srab.

"Haz?" Kuňkne Louis a já se mu podívám do očí. Třpytí se v nich slzy a jedna mu stéká po tváři. Palcem mu ji setřu. "Je mi špatně."

*
Pomalu se uklidnil. Dal jsem mu prášky, ale on pořád plakal. "Lásko, musíš to spolknout," řeknu mu, ale on zavrtí hlavou a stiskne rty k sobě. Povzduchnu si. "Je to jenom prášek, ano? Je to jen něco, co ti pomůže cítit se lépe. Je to v pořádku, babe," uklidňuji ho, ale on se ode mne odtáhne a uteče. Dřív hrál fotbal, a ačkoli jsou to asi tři roky, má výbornou kondici. Vyběhne z domu a já mám problém ho dohnat.

Běží asi tři metry přede mnou. Křičím, aby zastavil, protože ho nedoběhnu a nechci, aby se mu něco stalo. Sotva popadám dech a pak ho ztratím z dohledu. Slzy mi smáčí tváře a já zoufale běhám po ulici.
Zahnu a objevím se v lese. Obejmu si kolena a vzlykám. Co když se mu něco stalo? Co když ho někdo znásilnil? Nebo zabil? Nebo okradl? Zranil?
Uslyším další vzlyky a strnu. Louis sedí asi pět metrů ode mne.

Běžím za ním. Mám chuť mu vynadat za to, že utekl, ale neudělám to. Místo toho ho obejmu a nechám ho vybrečet se. "Proč?" Zeptám se ho potichu a on zavrtí hlavou. "Ty prášky... Nesnáším je. Ony, ony působí jako drogy. Je ti líp, ale je to jen pocit." Měl pravdu, věděl jsem to. Je to jen dočasné otupení mysli. On to ví. "Nemusíš je jíst," řeknu a zvednu se. On pořád sedí a pláče. "Bolí mě dýchat, sakra, tak strašně to bolí." Zanadává. Vezmu ho do náruče.

*
"Dnes nechci nikam chodit," řekne, když sedí pod dekou u televize a má hlavu položenou v mém klíně. Hladím ho po vlasech. "Proč nemáme ještě stromeček?" Zeptá se zklamaně a našpulí rty. Políbím ho na ně a on se ušklíbne. "Protože na něj nebyl čas," odpovím a on zamručí.
"Teď čas je, protože je to moje přání." Řekne a zvedne se. Nakrčím nos a neochotně se zvednu.

"Asi pro něj mám dojít, viď?" Přikývne a já ho vezmu z půdy. Chvíli mi trvá ho najít mezi těmi všemi krabicemi. Vyndám se i s ozdobami zpátky. Louis sedí na gauči a usmívá se. Objevují se mu vrásky u očí a to mě nutí se usmívat taky.

*
"L jako Louis a H jako Hazza." Řekne a zachichotá se při prohlížení našeho stromku. Dvě ozdoby s naším počátečním písmenem jsou u vrcholu. Hvězdu nepotřebujeme. Moje jediná hvězda je on.

***
Ahoj! :)) Dnes krátký a celkem v pohodě díl :)) Snad se lìbil. Love you all. xx