24 Wishes Before Die ✔️

Eleventh

Další den ráno, ložnice.

Louis moc nespal, bylo mu vážně zle. Cítil jsem se kvůli tomu špatně, protože jsem nerad viděl mého manžela smutného. Nesnášel jsem to, jak byly jeho oči vždy červené. Měl jsem rád toho usměvavého a drzého kluka, do kterého jsem se bezmezně zamiloval. Jenže mu zjistili pokročilé stádium rakoviny plic a jeho úsměv pomalu opadal. Pořád říkal, jak moc je šťastný, ale spíš o tom jen přesvědčoval sám sebe.

"Nechceš ještě spát?" Zeptal jsem se ho šeptem a on jen souhlasně zamručel. Obličej měl zabořený v polštářích. Byl stočený v mém objetí. Chvíli trvalo, než začal klidně oddechovat. Chtěl jsem být s ním, chtěl jsem s ním zůstat navždy, ale věděl jsem, že v našem případě znamená navždy jen pár dní.
"Ty nespíš?" Zeptá se rozespale a otevře svoje pomněnkové oči. Políbím ho na nos. "Ty bys měl spát, Lou." Zavrtí se. "Dnešní program je jednoduchý, můžeme spát jak dlouho chceme," řekne a pak se zachichotá.

"A co máme na programu?" Zeptám se ho a on si mě přitáhne do polibku. Jeho rty jsou pořád rozpraskané, ale to nic nemění na tom, jak strašně rád mu polibky oplácím.
"Máš to nejlepší cukroví," zachichotá se. Zmateně se na něj podívám a on mi cvrnkne do nosu. "A chtěl bych péct." Řekne. Zčervená, když mu začnu krk posypávat polibky. Chichotá se, protože je lechtivý.

"A co by si moje princátko představovalo?" Řeknu a putuju s polibky až na jeho břicho. Směje se. "Já nevím, asi- haha, asi... Perníčky, vanilkový rohlíčky a..." nedokončí, protože dostane záchvat smíchu, když mu zasypávám polibky boky a břicho. Jeho smích je mojí odměnou. Miluji jeho smích, miluji jeho.

Když se asi o dvacet minut později konečně vyhrabeme z postele, dáme si snídani a uklidìme kuchyni, začneme péct. Louis si půjčí můj mobil a zapne Vánoční písničky.
"Vážně máš na tapetě koláž, kde je většinou jen můj zadek?" Zasměje se a já zrudnu. Dřív, když jsme byli oba ještě dost nadržení teenageři, posílali jsme si tyhle fotky nonstop. Louis je smazal, ale já je mám pořád uložené.

"Perníčky?" Zeptá se a ochutná těsto. "Už víš, co s tìm uděláme?" Zeptám se a on nadšeně přikývne. "Miluju tě, Haz. Jen chci, abys to věděl." Usměje se vlídně a políbí mě. Musí se postavit na špičky. Vezmu ho pod zadkem a posadím na linku. "Vždyť já tebe taky, lásko." Řeknu mu a opřu si svoje čelo o to jeho. "Navždy?" Zeptá se a já přikývnu. "Navěky věků."

Louis vyválí těsto a vykrojí do toho velké srdce. "Dej ho upéct, půjdu pro polevu." Řekne, já se ušklíbnu a štípnu ho do zadku. Jeho tváře znovu zrůžoví a já se potěšeně usmívám.
Přinese zdobítka a polevu.
"Louis a Harry. Navždy." Napíše na srdce a já se na něj pyšně dívám.
"A teď?" Zeptám se a on mě políbí na nos. "Teď se chci mazlit."

*
"Niall volá." Zavolám na něj z kuchyně a on přiběhne za mnou. "Ts, ještě začnu žárlit." Plácnu ho po zadku a ukradnu si další polibek.
"Louisi?" Ozve se Niall z telefonu. Panikaří, to je špatné znamení.
"Co se děje, Nialle?" Mám strach. Niallův dech je nepravidelný a jsou slyšet i vzlyky.
"Nina, ona... Zemřela při autonehodě. Liam je tady, ale bojím se o něj a nevím, co mám dělat!" Tahle informace mě zasáhne přímo do srdce. Seberu Louisovi mobil z ruky. "Shh, lásko. Posaď se."
Vypadalo to jako klidný den. Proč se vždy musí něco pokazit?

Věděl jsem, jak Liamovi je. Ale děsí mě to, že za pár dní na tom budu stejně.

***
Takže dobrou noc! :'D Zavìrají se mi oči, ale pro vás vše :) Komentáře, prosím? Love ya all.
xx