24 Wishes Before Die ✔️

Tenth

Druhý den ráno.

Jsem u Liama doma. Včera mě asi v osm večer vyhodili, protože Louis potřeboval klid, nebo co. Jenže Louis potřeboval mě a já jeho. Žádný klid, nic. Liam chtěl, abych byl u něj. V rámci mého bezpečí. Už si připadám jako psychopat. Jenže já ho potřebuji, hned teď a tady.

Louis není v pořádku. Nejradši bych teď byl s ním, protože vím, jak nemocnice nesnáší. Vždycky brečí po nocích, to jsem zjistil, když mi tam jednou dovolili přespat. Chtěl jsem ho mít v náručí a vědět, co se s ním děje.
"Kdy začínají náštěvní hodiny?" Zeptá se Liam a já pokrčím rameny. Nemůžu mluvit, protože bych se rozbrečel. Nesnáším to, tuhle stránku mojí osobnosti. Měl bych být silný pro Louise a ne tady brečet.

Věděl jsem, že začínají v osm ráno. V minulosti tam byl Louis dost často. "Harry." Liam si sedne vedle mě na gauč a položí mi ruku na rameno. Vydechnu. "Začínají v osm." Řeknu a Liam kývne. Zavřu oči a snažím se přestat myslet na to, jak moc špatně musí být právě teď. "To abychom vyrazili?"

Vstanu a odejdu se obléct. Je mi z toho zle. Opravdu se cítím strašně. Můj manžel právě umírá a já s tím nemůžu nic dělat. Jsem bezmocný.

*
"Jdi," postrčí mě Liam a já zaklepu. "Dále," ozve se Louisův nakřáplý hlas. Vstoupím a dojdu k jeho posteli. Usmívá se. "Ahoj," řekne. Sednu si na židli vedle jeho postele. "Ahoj." Má kruhy pod očima, rozpraskané rty a červené oči. Vypadá najednou tak bezbraně. Vezmu ho za ruku a zadívám se mu do očí. "Jsem v pohodě," řekne, ale jeho oči jsou bez jiskry, je smutný a na dně. Poznám to, vždycky to poznám. "Louisi. Já... Promiň." Řeknu a otřu si svoje vlhké oči. "Proč se omlouváš?" Zeptá se zmateně.

"Když jsme se dali dohromady, řekl jsem, slíbil jsem ti, že tě ochráním. Zklamal jsem tě." Cítím, jak mi stiskne ruku. Sklopím pohled. "Harry! Poslouchej se, ty blázne. Copak bys mě mohl ochránit před rakovinou?" Řekne a já mu oplatím pohled. "Já-"
"Ne, nemohl, Harolde. Celých pět let pro mě děláš jen to nejlepší, cokoliv, co chci uděláš, co chci, mi koupíš. Poslouchej, nechci aby sis myslel, že nejsi dostatečně dobrý. Ty jsi můj manžel a nejlepší přítel v jednom, Haz. Žádný pochybnosti, ano?" Rozmrkám slzy a obejmu ho. Je tak drobný. "Jak jsem na tom? Doktor mi nic neřekl." Nakloní hlavu zvědavě na stranu. Puká mi srdce.

"Vážně to chceš vědět?" Zeptám se ho a on přikývne. Nadechnu se a snažím se dívat se mu do očí. "Lásko, já nevím, jestli-"

"Prostě mi to řekni." Louis mi stiskne ruku a já odvrátím pohled. Nemůžu se dívat na to, jak bude smutný. "Máš čas do konce měsíce," řeknu a cítím, jak mi slzy putují po tvářích. Louis mou ruku pustí a schová si tvář do rukou. "Zlato, prosím, nebreč, shhh." Přivinu si ho do objetí a on mi vzlyká do hrudi.

*
"Já chci domů," řekne rozhodně a já stisknu své rty do úzké linky. "Pane Stylesi, nejsem si jistý, jestli bude pustit vás domů správné rozhodnutí," řekne doktor a já Louise pohladím po zádech. "Proberte se, nezbývá mi moc času! Já ho nechci strávit v nemocnici, sakra!" Louis na něj zoufale křičí, pak se mi svalí do náručí a rozpláče se.
Vrhnu na doktora prosebný pohled.
"Dobře, ale je to vaše rozhodnutí."

*
"Takže jaký je plán na dnešek?" Zeptám se, když spolu sedíme v autě a jedeme domů. "Máš ty tašky ze včera?" Odpoví otázkou. Přikývnu. "Tak tady zaboč."
Zastavili jsme před zamrzlým rybníkem. Louis se usmál a vystoupil. Z kufru vytáhl dvoje brusle. "Budeme bruslit?"

Vždy jsem to chtěl zkusit," řekne. Pro jistotu si nejdřív stoupnu na led. Je pevný, udrží nás. Louis si nazuje brusle a já udělám to samé. "Neumím to," zachichotá se. Vezmu ho za ruce. "Nepanikař, ano? Kdyžtak tě chytím." Řeknu a vstoupím na ten zamrzlý rybník. Následuje mě. Zakymácí se, ale nespadne, protože ho chytím.

Já ho vždy chytím, já ho vždycky podržím, až bude padat.

Ale kdo podrží mě, až tu nebude?

***
Takže ahoj :) Dnes znovu ultra pozdě :) děkuju za všechny votes a komentáře, moc si jich vážím.
Mám dost smíšený pocity ohledně téhle části. Lìbila se vám?
Love you all. xx
~ Yasmi