24 Wishes Before Die ✔️

Ninth

Druhý den ráno.

Probudil jsem se jako první, což nebyla žádná vyjímka. Louis spal rád a dlouho. Něco jako Niall, mám na něj podezření, že ho to naučil právě on.
Louis byl zachumlaný v peřinách, hlavu měl opřenou o můj hrudník.
Pohladil jsem ho po vlasech a vtiskl mu do nich polibek.

Zavrtěl se a nakrčil nos. Pohladil jsem ho po tváři a on zamručel, pak otevřel oči a mně se naskytnul pohled na ty krásné modré studánky. Posadil se a promnul si oči. "Je mi zima," vydechnul a rukama si přejel po stehnech. Chytnul jsem ho za ruku a uvěznil ji mezi těmi svými. Přitáhl jsem si ho k sobě a schoval ho ve svém objetí.

"Lepší?" Zeptal jsem se a on mi stisknul ruku. Usmál jsem se, když si hlavu položil na moje rameno. Bylo ticho a já jsem si ho užíval. Louis ještě na chvíli zavřel oči a já ho hladil ve vlasech.

"Možná bychom mohli vstát? Myslím, že už jsme se prospali dost, ne?" Zamručí, ale vstane. Pak se mu podlomí nohy a on spadne zpátky. Rozšíří se mi oči strachem. Chytil jsem ho do náručí a otevřel 'dveře'.
"Louisi! Louisi, můžeš dýchat?" Ptal jsem se zoufale a Louis zakroutil hlavou na zápor. "Panebože! Loui, prosím, neodcházej!" Byl jsem vystrašený. Co když mě opustí? Ještě nejsem připravený.

Moje srdce bilo jako splašené. Položil jsem Louise na zem a sklonil se nad něj. "Dýchej, Loui, prosím. Mám zavolat sanitku?" Nevěděl jsem, co dělat. Louis lapal po dechu. Přitiskl jsem svoje rty na ty jeho a snažil se mu dát umělé dýchání.

Louis se vážně snažil. "Dobrý den, tady Harry Styles. Musíte mi pomoct! Můj manžel nemůže dýchat. Má rakovinu plic a já... Prosím přijeďte! Nevím, co mám dělat." Brečel jsem a svíral Louisovu ruku. Tohle nesmí být konec, tohle není konec.

Nadiktoval jsem jim naši polohu a dál zoufale brečel. Louis seděl a dýchal. Lapal po dechu a já mu pomáhal. Plakal. Vím, že ho to muselo bolet. Do pěti minut u nás byla sanitka. Naložili ho na nosítka a já šel s ním. Měl jsem pocit, jako by mi někdo zarazil dýku přímo do srdce a kroutil s ní.

"Omlouvám se pane Stylesi, ale tam už nemůžete." Zastavila mě sestřička a já se zhroutil. Vypadala jako milá postarší paní. "B-bude v, bude v pořádku? Prosím, řekněte mi, že, že bude v pořádku!" Vzlykal jsem si do dlaní. Seděl jsem na jedné z plastových židlí. Sedla si vedle mě a objala mě kolem ramen.

"Je to váš manžel, že ano?" Zeptala se a já přikývl. Snažil jsem se uklidnit sama sebe, ale nešlo to. Můj dech se zrychloval. "Co se mu stalo?" A tak jsem jí to řekl. O rakovině, o naší rodině, o stanování. A pak jsem se znovu rozplakal. "Držím palce. Ať je v pořádku." Řekla a usmála se. A pak odešla. Jenže problém je v tom, že Louis už v pořádku nebude. Umírá, tak to je. Není dobré se snažit myslet, že je něco v pořádku, když není.

"Pan Styles?" Zeptal se doktor a já přikývl. Byl jsem nervózní z toho, že nic nevím. "Posaďte se, prosím," řekl a mně se zmocnila panika. Proboha, co když zemřel a já neměl žádnou šanci se s ním rozloučit?

"Váš manžel má pokročilé stádium rakoviny plic. Jeho stav se zhoršil, hodně zhoršil, mám-li být upřímný. To, co se dnes stalo, pro vás bylo určitě velice stresující. Pan Louis Styles je naživu. Jen chci, abyste věděl, že se zřejmě nedožije ledna následujícího roku. Je mi to líto." Je naživu. Nedožije se ledna. Jeho stav se zhoršil. "Můžu ho vidět?" Zeptal jsem se a on si povzdychnul. "Pokoj 28, je to v prvním patře." Vyletěl jsem z místnosti a šel hledat Louise.

Zaklepal jsem a vstoupil. Ležel tam, napojený na všemožné hadičky, spal. Přístroj vedle něj ukazoval to, jak pracuje jeho srdce. Vhrkly mi slzy do očí a rukama jsem zadusil vzlyk. Vypadal tak nevinně a bezmocně.
"Loui, proboha, co se to stalo?" Zašeptal jsem a stisknul jeho chabou ruku. "Nechci abys mě opustil. Louisi, co ty a tvých zbývajících osmnáct přání? Musíme to dokončit. Nechci abys mě opustil. Louisi, dnes jsem zažil peklo na zemi. Nesmíš odejít, ale moc času nezbývá. Co se mnou bude, Lou?" Řeknu potichu a začnu plakat. Louis mi mou ruku chabě stiskne.

"Chci abys mi zazpíval." Řekne a já se rozpláču. Má tak nakřáplý hlas. Ale usmívá se, on se pořád usmívá.

"Now you were standing there right in front of me
I hold on it's getting harder to breath
All of a sudden these lights are blinding me
I never noticed how bright they would be

Don't let me
Don't let me
Don't let me go
'Cause I'm tired of being alone

Don't let me
Don't let me go
'Cause I'm tired of feeling alone."

A já zazpíval.

**
Zase pozdě, já vím. Ale nebyla jsem včera vůbec schopná psát :) Rest in peace, Jay ❤😿
Kdo ví, jaká je to písnička? :))
Btw. Mám strašně malou ruku na svůj věk 🙈 A moje schopnosti lakování nehtů jsou mizivé, lol. Ale na přání MagicAnik :DD l
~ Love ya.
Yasmi