Just Some Stars in the Galaxy✔️

*noc dvacátá osmá*

V jednoduchosti je krása.

Tak to přeci všichni po celou dobu existenci lidstva říkají. Na co se dělat s originálními věcmi, když někdy překvapí i ta největší maličkost? Na to by vám asi Thalia odpovědět nedokázala. A ani Aaron ne. Oba byli tak moc zamilováni do složitých, nepochopitelných věcí, že pro ně byla jednoduchost jednoduše až příliš jednoduchá. Oba dva to noc co noc dokazovali. Aaron se svými nepřekonatelnými, dokonalými nápady, které Thalii každou noc nedali spát, a ona, která se tak moc vyžívala v pozorování propletených osudů vykleslených na noční obloze.

V jednoduchosti je krása pro ně tudíž nebyla věta, která by je vystihovala. Najít ale doopravdy tu větu, která by je dokonale popisovala, nebylo jen tak. V dnešních světě ale neexistovaly překážky. A pro Aarona obzvlášť ne.

Proto se ani tak moc nedivila, když tu noc dorazila na míst první hvězdy, a našla to, co najít měla. Nedalo by se říct, že by si na jeho dárky zvykla. To totiž nešlo. Nešlo si zvyknout na tu nepřekonatelnou nejednoduchost, kterou Aaron překypoval.

Ale tato nejednoduchost byla jednoduchá. A jestli jste momentálně zmatení, tak v tom případě jste se dokonale vžili do Thaliiny kůže. Protože i slovo zmatení to popisovalo jen slabě.

Byla naprosto vykolejená.

Přímo před ní byla, jen tak bez ničeho, položená malá alobalová kulička. Stejně tak jako o oné první noci. Napětí toho okamžiku by se dalo krájet. Thalia se nervozně kousla do rtu. Už si tak moc zvykla na ty šílenosti, co Aaron vždycky vymyslel, že jí nevědomky dokázala naprosto vyvést z míry taková maličkost.

Po chvíli váhání se po ní natáhla. A už bez váhání, ale i tak s dostatečnou opatrností, jí okamžitě rozbalila.

A přesně v tom okamžiku přestalo platit ono tvrzení, že už neměli svou vlastní větu, která by je vystihovala. Protože Aaron opět viděl Thalii do duše.

Jejich věta totiž byla jednoduše nejednoduchá. A ona ji z celého svého srdce milovala.

Naše katastrofy jsou zcela jistě ty nejkrásnější na světě, ale k čemu máme potom ony krásy? Abychom přeci nebyli jen nějaké náhodné hvězdy na nebi s jednoduchostmi, protože tohle jsme my. Složití, krásní katastrofičtí my, které tak miluji. Ony katastrofy jsou totiž to nejlepší, co mě kdy mohlo jen potkat.

Možná to nebyla jen jedna věta. Ale rozhodně to byl celý jejich svět. A i to bylo moc.